středa 11. května 2016

Recenze - A přesto říci životu ano

Autor:                          Viktor Emil Frankl
Překlad:                     Josef Hermach
Nakladatelství:        Karmelitánské nakladatelství
Rok vydání v ČR:    1996
Počet stran:               128

Anotace:
Svazek A přesto říci životu ano spojuje dva texty zakladatele logoterapie, psychiatra s českými kořeny Viktora Emanuela Frankla (1905–1997). V díle Psycholog prožívá koncentrační tábor, jež vzniklo během necelých dvou prosincových týdnů roku 1945, popisuje to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet. Mnohým z nich tato strašná zkušenost přesto otevřela cestu k porozumění smyslu vlastního života. Hra Synchronizace v Březince z roku 1948, napsaná velmi působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárně dramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy bezprostřední osobní zážitky z tábora smrti s pomyslnou reflexí a dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí – Sokrata, Spinozy a Kanta. Podle Frankla zůstává v člověku i v značně extrémní situaci prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“

Osvětim - to byl pojem složený z nezřetelných a o to hrůznějších představ o plynových komorách, kremačních pecích a masovém vraždění.

Pro začátek musím říct, že u tohoto díla se nebudu moc rozepisovat. Dostala se ke mně oskenovaná první část knihy s názvem Psycholog. Kamarád ji měl pro studijní účely a já jsem měla chuť si to přečíst. A nejspíš si knihu i koupím a přečtu si potom i tu další , filozofickou část.

Kniha je velmi zajímavá. Dostanete v ní spoustu odpovědí na otázky, které u vás, nejen během čtení této knihy, ale i u dalších se stejnou tématikou, vyvstanou. Určitě jste si kolikrát během čtení knih o holokaustu museli říkat, jak to ti lidé dokážou přežít, jak dokážou zmobilizovat svoje oslabené tělo, psychiku. Jestli se dokážou vůbec z něčeho ještě radovat, jestli je to vůbec možné. Některá vysvětlení mě opravdu překvapila a musela jsem nad nimi přemýšlet. 

V této knize autor popisuje svůj pobyt v koncentračním táboře a zároveň přidává psychologickou analýzu. Vysvětluje, jakými fázemi si vězeň, který se dostane do koncentračního tábora, prochází. Co si při tom myslí, jak tu nastolenou hrůzu vnímá, jak prožívá denní setkávání se smrtí. Může ho to ještě rozrušit a nebo jsou lidé už natolik otupení a berou to jakou součást svého „nového“ života? 

Každému z nás je jasné, že se lidé museli časem obrnit proti všem těm hrůzám, jinak by se ze všeho museli zbláznit a nemohli by přežít. Ale stejně si to neumíme úplně vysvětlit a k tomu nám poslouží právě tato útlounká, ale velmi zajímavá, kniha.

Z psychologického hlediska jsme ještě měli, od vylíčeného rána před nádražím až do prvního spánku v lágru dlouhou, předlouhou cestu před sebou. Cesta naší kolony od nádraží byla vykonána poklusem za dozoru SS-mannů s puškou připravenou k výstřelu. Tato cesta vedla mezi ostnatými dráty nabitými elektrickým proudem vysokého napětí lágrem do dezinfekční lázně. Pro nás (při první selekci) vyvolené šlo alespoň o skutečnou lázeň. A naše omilostňovací šílenství opět dostalo potravu: ten esesák se jevil vysloveně jako milý. Brzy jsme však zpozorovali: byl k nám milý. pokud viděl na našem zápěstí hodinky. Dobromyslným tónem nás přemlouval k předání. když jsme stejně už předtím museli odevzdat všechno, co jsme u sebe měli. Každý z nás si myslel: co je ztraceno, to je ztraceno, proč by tedy neměl privátně ty hodinky dostat tenhle relativně milý člověk? Třeba později člověka nějak zvýhodní.

A přesto říci životu ano určitě doporučuji všem, kteří se zajímají o tématiku 2. světové války, o období holokaustu. Doporučuji určitě alespoň za tu psychologickou část, kterou jsem přečetla. Ale věřím, že i ta filozofická bude neméně zajímavá.

Berte mou krátkou minirecenzi spíše jako tip, doporučení zajímavé knihy.

O autorovi:
Viktor Emil Frankl se narodil 26. 3. 1905 ve druhém vídeňském obvodě. Měl dva sourozence - staršího bratra Waltra a mladší sestru Stellu. Franklovi rodiče pocházeli z Čech, matka Elsa ze starého pražského židovského rodu, otec Gabriel z Pohořelic na jižní Moravě. Otec, který byl ředitelem na rakouském ministerstvu sociálních věcí, byl podle Frankla (Frankl 1997) přísný, ale v nejvyšší míře spravedlivý, zatímco matka byla dobrotivá a niterně zbožná bytost.

Během první světové války se rodině nedařilo dobře a děti musely chodit v Pohořelicích žebrat a krást kukuřici na pole. Již během studia na gymnáziu se Frankl intenzivně zajímal o psychologii, což vyústilo v jeho rozhodnutí stát se psychiatrem. Po studiu medicíny pracoval v několika vídeňských nemocnicích.

V březnu 1938 obsadila hitlerovská vojska Rakousko, Frankl přijal místo v Rothschildské nemocnici, což napomohlo oddálit jeho deportaci, ale i deportaci jeho rodiny až do roku 1942.

Koncem listopadu 1941 mu americký konzulát nabídl výjezdní vízum, na které několik let čekal, které se ale nevztahovalo na členy jeho rodiny, kterým již hrozila deportace. Během přemítání o této nabídce se šel projít a očekával "pokyn shůry". Když se vrátil z procházky domů, uviděl na stole kousek mramoru. Úlomek, jež otec přinesl, byl kouskem z desek desatera z největší vídeňské synagogy, kterou nacisté zničili. Bylo na něm hebrejské písmeno vztahující se pouze k čtvrtému přikázání: “Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě*.” Frankl si uvědomil, že by nemohl opustit svou rodinu, a nechal výjezdní vízum propadnout. Na počátku roku 1942 se oženil se svou první ženou, staniční sestrou Tilly Grosserovou. Byli jednou z posledních dvojic Židů, které dostaly povolení od národních socialistů ke sňatku. Tilly musela obětovat jejich nenarozené dítě, protože Židům bylo zakázáno, aby měli děti, i když byli manželé. Tomuto nenarozenému dítěti věnoval Frankl svou knihu "The Unheard Cry For Meaning" (Frankl 1977). 

O devět měsíců později, v září, je zatčen a s manželkou a celou svou rodinou deportován do Terezína (jen jeho sestra Stella emigrovala již dříve do Austrálie). Když byl Frankl, vězeň číslo 119 104, v Terezíně povolán k transportu do Osvětimi, jeho žena se tajně přihlásila do stejného transportu jako on, ačkoliv jako pracovnice v továrně na munici mohla být transportu uchráněna. Po příjezdu do Osvětimi, poslal Dr. Mengele při selekci Frankla doleva, ale protože Frankl před sebou neviděl nikoho známého přešel za Mengelovými zády doprava ke svým kolegům. V té době nevěděl, že si tím vlastně zachránil život, protože jít doleva znamenalo jít do plynové komory. Frankl byl přesunut do dalších táborů Kaufering III. a Türkheim (nedaleko Dachau), kde onemocněl na skvrnitý tyfus. V dubnu byl tábor osvobozen americkými oddíly a Frankl se vrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy. Tilly byla z Osvětimi dále transportována do Bergen-Belsenu, kde zahynula až po osvobození anglickými oddíly. Franklův otec zemřel vyhladověním v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi. V těžký chvílích po návratu mu pomáhali přátelé a práce, diktoval třetí a definitivní znění své knihy "Ärztliche Seelsorge" a v pouhých devíti dnech knihu "Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager", kterou vydal nejprve anonymně, a která vzápětí vyšla pod názvem "... trotzdem Ja zum Leben sagen".

Po válce začalo pro Frankla nové tvůrčí období. Napsal většinu svých knih, ve kterých položil základy svého životního díla, které už později víceméně jen rozšiřoval. Od konce padesátých let začíná intenzivní přednáškovou činnost (od té doby byl pozván na 209 zahraničních univerzit) a stává se známým ve Spojených státech.

Frankl byl vášnivým horolezcem až do věku osmdesáti let, měl odznak horského průvodce "Alpského spolku Dunajských zemí" (Alpenverein Donauland). Tři obtížné výstupy v rakouských Alpách (na Rax a Peilstein) jsou po něm pojmenovány. V roce 1975 se začal učit létat a obdržel pilotní licenci.

V červenci 1947 uzavřel druhé manželství s ošetřovatelkou Eleonorou Katharinou Schwindtovou, se kterou se dožil zlaté svatby (dcera Gabriela, vnoučata Alexander a Katharina [pravnučka Anna Viktoria]).

Hodnocení: 5/5 - za přečtenou psychologickou část knihy dávám zasloužených pět hvězdiček.



10 komentářů:

  1. Slvelá recenzia! Aj keď takéty žaner nečítam, úplne si ma na toto dielo nalákala, ukladám do záložiek a na to read list a keď bude viac času tak ju určite pogooglim.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji :) Určitě se po knížce podívej :)

      Vymazat
  2. Tak po téhle se podívám! Naznačila jsi tu otázky, které mě vždycky napadají, když něco podobného čtu, takže pro mě bude určitě kniha zajímavá.
    Přeji krásný večer.
    Kateřina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, je hodně zajímavé, když to není jen teorie, ale opravdu od člověka, který tam byl.

      Vymazat
  3. Šári, skvělý článek. Jak víš, toto téma mě velice zajímá, ale musím se přiznat, že o tomto díle slyším poprvé až teď od Tebe. Určitě po knize mrknu a rozšířím tak svůj seznam knih s tématy 2. světové války :) Moc Ti děkuji a přeji krásný večer :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kristý, moc díky :) Taky jsem o knížce vůbec nevěděla a je to opravdu zajímavé počtení, zase o něco obohacený pohled na věc. Měj se krásně :)

      Vymazat
  4. Hezky vecer Šárko, tak zase dalsi kniha, kterou pisu na seznam, pekna recenze :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, určitě je velmi zajímavá i svým neobvyklým zpracováním :) Hezký den :)

      Vymazat
  5. Masakralna kniha a u nás sa i neskutočne predávala. Ja som si ju už chcela niekoľkokrát vziať prečítať ale nikdy som nenašla odvahu. Keď ja by som po takých knihách týždne nespala a plakala. Musím zobrať guráž

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě si ji přečti, není to nijak drastické čtení jako např. Byl jsem Mengeleho asistentem. U té jsem opravdu po čtení nespala. A psychologický pohled je velmi zajímavý.

      Vymazat

Děkuji za tvůj komentář ♥