RECENZE – Zavátá sněhem

Autor: Martin Stručovský

Nakladatelství: Motto

Rok vydání: 2019

Počet stran: 304

ISBN: 978-80-2671-584-9

Anotace:

Sníh ukrývá různá tajemství...
Pod sněhem se mohou ukrývat různá tajemství. Jenže tohle navždycky převrátí svět Matěje Mlynáře vzhůru nohama. Život knihkupce a příležitostného soukromého vyšetřovatele Matěje Mlynáře se stabilizoval. Daří se mu vzdorovat démonu alkoholu, užívá si plnými doušky vztahu s Pavlou Královou a poprvé od smrti své manželky je doopravdy šťastný. Jenže když zmizí dívka, kterou Mlynář znal od jejího dětství, náhle stojí před jednou z nejtěžších výzev života: má dodržet slib daný milované ženě, anebo pomoct bližnímu, který ho potřebuje?

V knize Zavátá sněhem se opět potkáváme s knihkupcem a bývalým policajtem Matějem Mlynářem. Matěj prošel pozitivní změnou, přestal holdovat alkoholu, sekl s činností soukromého očka a prožívá čerstvý vztah s policistkou Pavlou. Vše se zdá být skvělé, dokud nezmizí, a vzápětí se nenajde pod sněhem mrtvá mladá dívka. Nejde o cizí mrtvé tělo, nýbrž o dceru jeho přátel. Znal ji od dětství, momentálně chodila k němu do knihkupectví na brigádu. 

Přestože již dávno není policajtem, začne pátrat na vlastní pěst. Prostě soukromý detektiv je zpět. Komplikuje si tak vztah s Pavlou, ale nemůže si pomoct. Za smrt Rebeky musí někdo co nejdřív pykat.

Na další knihu Martina Stručovského jsem se moc těšila a autor nezklamal, naopak. Přestože mě Matěj bavil už v předešlé knize Bez duše, tady u mě stoupl v ceně ještě víc díky tomu, že se postavil svodům alkoholu. 

Příběh je opět psaný čtivě, lehce a svižně. Hlavní zápletka a pátrání po pachateli mě bavilo, rovněž mě zaujaly ale i další, tzv. nečisté situace, které se v příběhu odehrávaly jakoby na vedlejší koleji, například černota, co se najímání pracovních sil týče. Příběh je akční, někdy se může zdát až moc na takové město jako je Jindřichův Hradec, kde se děj odehrává, ale díky tomu děj odsýpá a čtenář se nenudí. 

Pokud tedy hledáte svižný detektivní příběh z našich českých vod, určitě si Zavátou sněhem pořiďte. A ještě lépe, začněte knihou Bez duše, abyste věděli, co vlastně ten náš Matěj Mlynář má všechno za sebou. 

O autorovi:
Narodil se v Jindřichově Hradci. Po studiu na Západočeské univerzitě v Plzni zakotvil v knihkupectví, kde se naplno věnuje knihám, které jsou jeho celoživotní vášní. Nepohrdne ale ani dobrým filmem či seriálem. Ve svém volném čase se potuluje ulicemi města, popíjí kávu a vymýšlí nové příběhy. Na svém kontě má detektivní román Bez duše a také antologii Excelsior, gentlemani, na které se podílel jako jeden z editorů a která byla oceněna cenou Akademie SFFH. 

Hodnocení: 87%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji autorovi Martinovi Stručovskému. Knihu můžete zakoupit zde.

Knižní upoutávka #1 – Zavátá sněhem

Krásný večer, přátelé :)

Rubrika Knižní upoutávka dnešním dnem nahrazuje rubriku Poprvé jsem otevřela. Jelikož se mi nedaří příspěvky dávat hned na počátku začtení se a tím pádem název rubriky postrádá smysl. Takže ode dneška Knižní upoutávka.

Na novinku Martina Stručovského Zavátou sněhem jsem se těšila, jelikož se mi líbila jeho první kniha Bez duše. Oblíbila jsem si hlavní postavu Matěje Mlynáře, přestože mě iritoval svým velmi kladným vztahem k alkoholu. Byla jsem proto zvědavá, kam se v životě posune.

RECENZE – Barák

Autorka: Alžběta Bublanová

Nakladatelství: Petr Štengl

Rok vydání: 2019

Počet stran: 154

ISBN: 9788087563755

Anotace:

Jak moc známe své blízké? Denně je potkáváme, bydlíme s nimi pod jednou střechou, a myslíme si, že o nich víme všechno. „Barák“ je vyprávěn stárnoucí vdovou, která pozoruje své sousedy, kteří na rozdíl od ní prožívají své životy. Působí jako přízrak, co se plouží z domu do obchodu a zpět, jinak vysedává u otevřeného okna činžovního domu. Její stereotyp nahlodá událost, která se dotkne přímo jí a ona prochází proměnou a nachází v sobě opět ženu. Osud zamíchá i se životem její dcery alkoholičky a jednoho z nájemníků tak, že je těžko říct, jak moc můžeme druhé poznat či pochopit.

Hlavní postavou autorčiny novinky je žena zhruba tak pětašedesátiletá... Plus mínus... Jméno ženy neznáme, stejně jako neznáme jména dalších postav. Zkrátka Žena. Žena bydlí sama v bytě jednoho činžáku a sleduje ze svého okna, kdo do domu přichází, kdo odchází, zkrátka, co se kde šustne a sama si i představuje, co se tak v rodinách z domu může odehrávat. Jakoby žila životy ostatních ve své hlavě, ale její vlastní život jí protéká mezi prsty. Vstane, nasnídá se, sedí u okna, dojde na nákup, uvaří oběd a stále dokola. S nikým se nepřátelí, nikam nechodí, maximálně do cukrárny. A to už má pocit, že jí její dům chybí. Připadá si stará, stará na všechno. Má pocit, jakoby už neměla právo na nic pěkného. Manžela pochovala dávno před lety a od té doby žije jako tělo bez duše. Nezajímá ji, co si na sebe oblékne, o tom, že by se nalíčila, vůbec neuvažuje. Prostě přežívá.

Naše hlavní postava má dceru. Dceru alkoholičku s čtyřicítkou na krku. Dcera však s pitím přestala a začala žít nový život. Opravdu už nepije? Najde si ještě někdy někoho, aby stihla mít dítě? Neměla by se o sebe víc starat? Ale hlavně si někoho najít... A nepít. To vše se naší Ženě hodní hlavou.

A potom je zde muž. Muž ze stejného činžáku, kterého jednou Žena nachytá v noci u sebe v bytě. Chtěl krást? V domě se prý ztrácí věci. Co je to vůbec za člověka? Z nějakého důvodu ho policii nenahlásí. Ale asi měla, bylo by to správné. Proč to vlastně neudělala? Kdyby jen věděla...

Zvláštní kniha... Kniha plná dennodenních úvah jedné stárnoucí ženy, která zestárla mnohem dříve, než musela. Depresivní kniha... Měla jsem z příběhu pocit, že po šedesátce bych to měla zabalit, že už nic nemá cenu. Přestože se naše postava v průběhu děje o cosi snažila, o nějakou změnu, měla jsem pocit, že to nešlo přímo z jejího nitra. Spíš, že chce násilím něco měnit.

Hlavní hrdinku autorka dobře psychologicky vykreslila. Její tíseň na mě chvílemi opravdu dopadala plnou vahou, jakoby se do mě chtěla vsáknout. Vkrádaly se do mě pocity marnosti a prázdnoty.

Docela by mě zajímalo, zda jsou postavy inspirované někým z autorčina okolí. Neumím si představit, že bych něčí psychiku tak vystihla, přestože bych ho vůbec neznala a musela bych si ho stvořit sama.

Kniha je útlá, ale myslím, že na tento typ příběhu je dlouhá akorát. Pokud máte chuť na depresivnější druh literatury, na příběh, kde se nic moc neděje, ale hlavně se pitvají myšlenky a myšlenkové pochody, potom po novince Alžběty Bublanové sáhněte. 

O autorce: 

Narodila se 8. 4. 1984 v Brně. Vystudovala tišnovské gymnázium, poté absolvovala Literární akademii Josefa Škvoreckého. Od svých osmnácti se věnuje literatuře, píše recenze na webový portál e-kultura.cz a v současnosti vydává vlastní časopis lokálního charakteru Náměsíčník. Kromě toho učí tvůrčí psaní. V roce 2012 získala od Akademie literatury české za svou prvotinu, povídkovou sbírku Čtyři stěny, ocenění Máchova růže. V roce 2015 vydala román V Tichu a v roce 2017 jí vyšla povídková sbírka Odraz ode dna.

Hodnocení: 75%

Za recenzní výtisk děkuji autorce knihy Alžbětě Bublanové. Knihu koupíte zde.

RECENZE – Ztracené dopisy

Autorka: Sarah Mitchellová

Překlad: Kateřina Sigmundová

Nakladatelství: Fortuna Libri

Rok vydání v ČR: 2019

Počet stran: 320

ISBN: 978-80-7546-209-1

Co když milovanou osobu ochráníte jen tehdy, když ji už nikdy v životě neuvidíte? 

Anotace:

Kanada, současnost

Když Martin milovaný otec zemře, zanechá po sobě jen záhadné dopisy, které psal Angličance Catkins, a zmínku o domečku na pláži v anglickém přímořském městečku. Marta je v Kanadě, kde žije, ve složité životní situaci. Proto se rozhodne odcestovat do Anglie zjistit víc o minulosti své rodiny a odhalit, kdo byla otcova tajná přítelkyně.

Norfolk, 1940

Postupně díky dopisům proniká do příběhu, který se udál v Norfolku za druhé světové války. Sylviin manžel Howard bojuje ve válce, Sylvie se pokouší sama vychovávat jejich dvě děti. Jediné útočiště nachází v chatce na pláži ve Wellsu a v kamarádství s Connii, kterou tam potkala. Mezi oběma ženami se vytváří přátelství na celý život a Sylvie Connii prozradí tajemství, se kterým se nikdy nikomu nesvěřila. O tajném milenci a o dítěti. Válka přinášela i bolestivá rozhodnutí. Slib, který si ženy dají, přetrvá roky. Může obrátit Martin život úplně naruby.

Marta je čtyřiačtyřicetiletá kanadská učitelka, která se momentálně těžce vyrovnává s náhlou smrtí svého otce Lewise. Ten se před půl rokem pustil do sepisování svých pamětí. Martě i její sestře Elizabeth je divné, že paměti začínají až otcovým dosaženým dvacátým rokem. O dětství, dospívání ani zmínka. Také se během psaní otec zmíní, že plánuje navštívit Anglii. Sestry se diví, protože otec 70 let na britském kontinentu nebyl. Po jeho smrti však zjistí, že si zamluvil hotel a pronajal malou chatku na pláži městečka Wells-next-the-Sea v Anglii. Byl tedy opravdu vážně rozhodnut odcestovat. Marta se rozhodne, že se do městečka vydá a zjistí, co za celou tou záhadou stojí. Navíc její sestra objeví v otcově počítači složku s tajemným názvem Catkins. O koho jde? Měl snad otec nějakou utajenou přítelkyni? Marta se rozhodne celé věci přijít na kloub. Navíc v Anglii studuje její dcera, se kterou nemají poslední dobou právě vřelý vztah. Bude mít tedy možnost ji navštívit, aniž by si Janey myslela, že jí chce snad nějak linkovat život a vnucovat své názory.

V dějové lince z minulosti, která se odehrává v anglickém Norfolku v roce 1940, tedy na pozadí druhé světové války, poznáváme Sylvii. Sylvie se sama stará o dvě děti Ester a Lewise, jelikož manžel Howard bojuje ve válce. Ráda tráví čas v malé zděděné chatičce na pláži. Díky ztracenému prstenu tam poznává Connii a jejího malého bratra. Stanou se kamarádkami a ani jedna zpočátku netuší, jak se jejich životy díky válce propletou.

Kniha Sarah Mitchellové mě na první pohled zaujala překrásnou obálkou. Může v čtenářích evokovat, že půjde o sladký románek, nicméně jde o hluboký a silný příběh, jehož jedna část se odehrává během druhé světové války. Muži bojují na frontě a spoustu rodin evakuují své děti do cizích náhradních rodin v Americe nebo v Austrálii, aby unikly válečnému bombardování. Musí být šílené se třeba na několik let vzdát svého dítěte, navíc nemáte vůbec žádnou jistotu, že se ještě někdy opravdu uvidíte.

Jde opravdu o silný, emotivní příběh, ve kterém má své místo i romantická linka, ale rozhodně na ní nestojí podstata příběhu.

Ztracené dopisy určitě můžu doporučit všem čtenářům, nebo spíš čtenářkám, které mají rády silné příběhy, příběhy z druhé světové války, střídání dvou časových linií a odhalování rodinných tajemstvích.

O autorce:

Sarah Mitchellová vyrůstala v Norfolku a studovala na Cambridgeské univerzitě. Předtím, než se začala naplno věnovat psaní, pracovala téměř 20 let jako advokátka v Londýně. Román Ztracené dopisy je její první knihou, ve které se inspirovala vzpomínkami rodičů a babičky s dědečkem v období 2. světové války.

Hodnocení: 80%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Fortuna Libri. Knihu zde můžete zakoupit.

Poprvé jsem otevřela – Vzpomínky vyblednou

Krásný večer, přátelé :)

Jelikož už knihu pomalu dočítám, měla bych vám konečně prozradit, o jaký příběh jde, s jakou autorkou jsem teď trávila volný čas.

Jsem začtená do novinky od Tamary McKinley Vzpomínky vyblednou. Příběh se odehrává v roce 1904, ale ve vzpomínkách hlavní postavy se vracíme do konce 19. století.

Anotace:

Christy už dlouho toužila vrátit se z australské Tasmánie do rodného Skotska. A nyní se po boku své dcery a vnučky skutečně vydá na cestu. Ty ale po čase zjistí, že Christyina minulost je mnohem temnější, než si vůbec dokázaly představit, a že návrat oživí hořké vzpomínky, které navždy změní jejich životy.

Příběh se rozvíjí velmi pomalu a úplnou pointu se čtenář dozví až na samotném konci. Já už totiž skoro na konci jsem, ale úplně vše ještě nevím. Přestože je to příběh pomalejšího rázu, baví mě, čte se mi dobře. Je zasazen do australské Tasmánie a do Skotska.

Knihu vydalo nakladatelství Alpress v létě letošního roku.

Máte rádi anglickou autorku Tamaru McKinley, která je původem z australské Tasmánie, kam ráda směruje i své příběhy?

Vaše Šárka ♥