RECENZE – Chlapec, který přežil pochod smrti

... a natruc jsem neumřel!

Autor: Pavel Taussig

Nakladatelství: Grada/Cosmopolis

Rok vydání: 2018

Počet stran: 208

ISBN: 978-80-271-0410-9

Anotace:

V roce 1981 sepsal Pavel Taussig pro svého staršího syna k jeho jedenáctým narozeninám svůj životopis. To proto, že i jemu bylo jedenáct, když se ocitl v Osvětimi. Poté přežil ještě tábory Mauthausen, Melk a Gunskirchen a pochod smrti. Při popisování zážitků použil jen své vlastní zápisky. Psal si deník a zážitky od zatčení přes koncentráky do osvobození tak, jak je měl v čerstvé paměti. S nikým se přitom o nich nebavil, psaním si krátil dlouhou chvíli v nemocnicích v Rakousku, kdy byl ještě přesvědčený, že ani jeden z rodičů válku nepřežil.
Postupně pak Pavel Taussig text doplnil o poznámky, dokumenty vystavené v koncentračních táborech a těsně po osvobození i o přepis původního deníku, který psal od 4. května 1945 do 27. 7. 1945.

Tato útlounká knížka vás zaujme na první pohled. A což teprve až ji otevřete. Ihned získáte pocit, že držíte v ruce opravdový deník z dob dávno minulých. Kniha je po grafické stránce vyvedena naprosto úchvatně.

První část knihy obsahuje autorův životopis. Dozvídáme se z něj, mimo jiné, jak se Pavlova rodina prala se svým židovským původem, co podnikla pro to, aby svého syna ochránila před útlakem, vynakládaným na židovském obyvatelstvu. Autor k původnímu rukopisu vkládal ještě spoustu poznámek a vysvětlení, které najdete vždy na stránce pod čarou. Sám Pavel Taussig zmínil, že spoustě věcem v době, kterou strávil v koncentračních táborech, vůbec nerozuměl. Však mu bylo teprve jedenáct let. Proto některé pasáže můžou působit tak nějak kuse a jakoby bez emocí. Klasické stránky s textem jsou doplněny o fotografie a dokumenty. V další části knihy čtenář najde přepsaný deník Pavla Taussiga, který si poznamenával několik měsíců po osvobození. A úplně nakonec obsahuje kniha takové autorovo shrnutí, dnešní pohled na předešlá léta a dobu, ve které žil.

Nečekejte od knihy ucelený příběh podaný formou klasického vyprávění. Vesměs jde o přepis deníkových zápisků. Kniha je také proto řazena mezi literaturu faktu. Jde o zápisky jedenáctiletého dítěte, které prožívalo nepochopitelné hrůzy války, a tak zapisovalo vše, co pro něj bylo tehdy důležité. V deníkových zápiscích z doby po osvobození se třeba neustále dokola opakuje, co jedl a kolik toho snědl a jakou měl teplotu. Ale pro Pavla Taussiga to tenkrát bylo životně důležité, protože potřeboval nabrat sílu a poprat se s plicní tuberkulózou. Jen tak se mohl vrátit domů na Slovensko.

Knížku Chlapec, který přežil pochod smrti určitě doporučuji k přečtení, protože na dobu holokaustu, která je, bohužel, součástí našich dějin, se nesmí zapomínat. A ještě jednou musím zmínit už výše vyzdvihovanou, nádhernou grafickou stránku knihy. Tato knížka je opravdu jedna z nejlíp graficky zpracovaných, které mám doma v knihovničce.

O autorovi:

Pavel Taussig... spisovatel, publicista a výtvarník. Narodil se 24. listopadu 1933 v Bratislavě. V roce 1944 byl spolu s rodiči odvezen do koncentračního tábora Auschwitz, poté přežil pochod smrti a tábory Mauthausen, Melk a Gunskirchen.

V červenci 1945 se vrátil zpět do Bratislavy a po pobytu v léčebných ústavech nastoupil v roce 1946 na gymnázium. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Bratislavě. Pracoval jako knihovník, vedoucí propagačního oddělení Slovenského vydavateľstva krásnej literatúry a redaktor časopisu Roháč. Po emigraci v roce 1968 se usadil ve Frankfurtu na Mohanem, kde postupně prošel satirickými časopisy Pardon a Titanic a odborným periodikem Ärzte Zeitung.

Proslavil se zejména svými satirickými kolážemi, které on sám nazývá „bublináže“. Soubor těchto koláží vyšel v Torontu v roce 1987 pod názvem Blbé, ale naše. Na Medzinárodnom festivale humoru Kremnické gagy 2012 získal cenu za celoživotní dílo.

Jako spisovatel debutoval knihou povídek Jedinečná svätá (1985), „nereálnými příběhy z reálného socialismu“. Podle titulní povídky vznikl i televizní film. Přispíval také do zahraničního exilového tisku, do vysílání Svobodné Evropy v Mnichově a Deutsche Welle v Kolíně nad Rýnem. Jeho poslední román Hana byl nominován na cenu Anasoft litera 2013.

Hodnocení: 85%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Grada. Knihu zde můžete zakoupit.

Poprvé jsem otevřela – Madona z hor

Krásný večer, milí čtenáři :)

Opět jsem rozečetla novou knihu, a vy se v tomto článku dozvíte jakou a mé prvotní dojmy. Sáhla jsem po historickém románu z Itálie s názvem Madona z hor. Knihu napsala Elise Valbormida a vyšla v květnu letošního roku u nakladatelství Domino. Má 400 stran.

Anotace:

Velkolepě vylíčený životní příběh Marii Vittorii začíná na počátku dvacátých let dvacátého století v italských horách, kde drsná dřina a neochvějná víra utvářejí celý lidský život. Žena, která se neprovdá, je považována za méněcennou. 

I Maria se bála, že zůstane starou pannou, ale když už se v pětadvaceti vzdávala všech nadějí, přivedl jí otec z námluv manžela. Po svatbě se přestěhovali do vesnice v podhůří a otevřeli si obchod, Maria pečuje o čtyři děti a má se pořád co otáčet.

Drsné dřině je uvyklá od dětství, ale nástup fašismu a války vrhne na její život temný stín. Uživit rodinu je stále těžší, jídla je málo a drsné válečné zimy jsou k nepřečkání. Lidem se najednou nedá důvěřovat, z přátelských sousedů se stávají zrádci, bratranec se dal k fašistům a zneužívá nově nabytou moc, ve dveřích obchodu se střídají nacisté s partyzány a všichni se domáhají potravin, které se jinde než na černém trhu nedají sehnat... 

Pro Mariu je rodina středobodem světa, udělala by pro ni cokoli, naprosto cokoli. Odhodlá se k činům, které by vzhledem ke své povaze i víře považovala za nemožné. Silou vůle dokáže překonat období, kdy rodině nemůže dát k jídlu nic jiného než ještěrky, přečká i manželskou krizi, a v následných letech také odloučení dětí.

Román Madona z hor je epickým a inspirativním příběhem, který nejlépe vystihují Mariina vlastní slova: „Vydržet hladovění je stejně důležité jako umět uvařit noky."

Přečetla jsem zatím cca 150 stran a zatím se mi to převážně líbí. Co mi tedy vadí, tak jsou italské výrazy, slovní spojení i celé italské věty, které jsou zachovány. Některé jsou vysvětlené, ale jiné si musím dohledávat, protože italsky neumím a nechci si vždy jen domýšlet. Ne, že by jich bylo hodně, ale ruší mě to u čtení. Vadí mi to vždy, nejen u této knihy. 

Kniha je zatím taková spíše depresivní. Nebo možná ne úplně depresivní, ale rozhodně člověku nijak nezvedne náladu. Ale to já od ní ani nečekám a nevadí mi to. Román zabírá poměrně velký časový rozsah a jsem zvědavá, které období autorka zpracuje podrobněji, kterému věnuje největší pozornost. Zatím se s Mariou poznávám a jsem zvědavá, jak se její osud bude dál vyvíjet.

Četl někdo z vás knihu? Láká vás a chystáte si ji pořídit? Napište mi do komentářů.

Vaše Šárka ♥

Knižní přírůstky – červen #2

Krásné odpoledne vám všem :)

Dnes tady mám pro vás přírůstkový článek. Opět se mi nějaké nové kousky nahromadily, tak jsem je konečně nafotila a můžeme jít na to.

Šest knih vám dnes představím. Opět tady mám některé, které jsem už četla, ale teď jsem se rozhodla, že je chci mít i doma v knihovně.