neděle 14. října 2018

Velký knižní čtvrtek se blíží

Krásnou neděli vám všem :)

Jistě jste zaznamenali, že ve čtvrtek 18. října se koná další Velký knižní čtvrtek. Na pultech knihkupectví se objeví patnáct knižních novinek, a pokud ještě nevíte, jaké to budou, dozvíte se to právě teď. Určitě čtěte dál.

Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka – Evžen Boček
Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty. Tento titul je již čtvrtým ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o „poslední aristokratce“. ...Vydává  Druhé město.

sobota 13. října 2018

RECENZE – Ještě můžu vzlétnout – Laskavý průvodce ženy středního věku

Autorka: Monika Hodáčová
Nakladatelství: Grada
Rok vydání: 2018
Počet stran: 200
ISBN: 978-80-271-0632-5

Anotace:
Pamatujete si, o čem jste snila, když vám bylo dvacet? Stále ještě sníte nebo jste se už se všemi sny rozloučila? Možná by stálo za to některé z nich oprášit. A jestli už je na něco příliš pozdě, neznamená to, že nemůžete mít sny úplně nové, a možná dokonce i takové, o kterých se vám kdysi dávno ani nesnilo…
Tato knížka
je laskavým průvodcem pro ženy, které přemýšlejí, jak naloží s druhou polovinou svého života. Autorka, zkušená psycholožka, která na vlastní životní cestě řešila stejné otázky jako vy, vám pomůže zamyslet se nad vlastní minulostí, která ovlivňuje váš život. Otázkami, zajímavými příběhy a podnětnými myšlenkami vás podpoří při vstupu do nové životní etapy, která může být plná velkých příležitostí, radosti z práce na sobě, na vztazích, na tom, co nás těší a dává našemu životu smysl.
Oproti dřívějším dobám máme mnohem více možností, můžeme více. Ale nemusíme. Nemusíme spasit svět ani být dokonalé. Možná by stačilo být k sobě laskavější a zkusit plnit si své sny. Nikdy není pozdě vzlétnout!

Kniha Ještě můžu vzlétnout – Laskavý průvodce ženy středního věku je řazena do žánru osobního rozvoje a poznání. Přiznám se, že jsem nikdy v podobném rybníčku nelovila, knihy tohoto druhu mě nelákaly, tudíž jsem je nečetla. Ale vše se může jednou změnit a tak i já jsem dostala chuť nějakou podobnou knihu vyzkoušet. Požádala jsem tedy Barunku z nakladatelství Grada o dva recenzní výtisky.


Dnes tedy pár slov k jednomu z nich. Ještě můžu vzlétnout je brožovaná dvousetstránková publikace určená převážně pro ženy mé věkové kategorie, tedy čtyřicet a výše. Autorka kapitoly své knihy označuje jako Tajemství a kniha jich obsahuje celkem osm, například O šťastném dětství, O partnerství, O domově, O čase a další. Monika Hodáčová ve své publikaci hledí především do budoucna, co vlastně ženy ve své druhé polovině života čeká, co ony od ní očekávají a jak se k ní postaví. Jsou zde ale také pasáže, kdy se ohlíží do let minulých. Což je velmi důležité, pokud chceme chod dalších let třeba výrazně změnit. Kniha je doplněna o výpovědi a zkušenosti žen, které autorka sama oslovila.

Co se mě týče, neobjevila jsem v knize nic, o čem bych ještě neslyšela, co by pro mě bylo nové. Nicméně mě kniha zaujala, moc dobře se mi četla a myslím, že se k ní budu časem vracet. Je psána nenásilnou formou, autorka nám nic nevnucuje, pouze nastiňuje, předkládá a doporučuje. Některé pasáže jsem třeba jen zběžně prolétla, nad jinými jsme se ale zamýšlela, vracela se v myšlenkách do minulosti a tak nějak se sama v sobě nimrala. Monika Hodáčová především ženám doporučuje, aby nezapomínaly samy na sebe. Žena je ta matka, manželka, opečovávatelka, někdy doslova ta kvočna z roztaženými křídly, ale kdo pečuje o ni? Leckdy se rodině zdá troufalé, když si žena chce urvat trochu času pro sebe, věnovat se svým koníčků, či se jen tak na chvilku uvelebit v křesle s hrnkem čaje a knihou. Ano, měly bychom začít myslet na sebe, nejen na ostatní. A rozhodně v tom není nic sobeckého. Pokud totiž budeme spokojené, odpočaté, můžeme se poté vrhnout s chutí do další práce a třeba zase tu svou rodinku s láskou opečovávat. Ale nemusíme kvůli tomu vyčerpáním lézt po čtyřech a kávu pít v poklusu. Dejme si prostor pro relax a nemějme špatné svědomí z toho, že si na chvilku sedneme a jen tak hledíme z okna. Relax, pohoda, hygge... Jak chcete :)


Zbavme se také strachu, který nás některé svazuje a brání nám tak pouštět se do něčeho nového. (Jen malá připomínka... Tyto pasáže týkající se obav, jsou jak stvořené pro mě. Jsem od malička srab a pustit se do něčeho neznámého, nového, kde nemám v zádech žádnou jistotu, to je pro mě očistec.)

Jen malinkou výtku bych měla, a sice k výběru oslovených žen, které odpovídaly na autorčiny otázky a prezentovaly své životní zkušenosti. Uvítala bych názory i úplně obyčejných žen, prodavaček, žen v domácnosti, dělnic, nejen žen se zjevně vyšším vzděláním, jistým postavením, podnikatelek a podobně. Jejich životy a tudíž i názory se jistě velmi liší, odpovědi a zkušenosti by tím pádem byly pestřejší a přínosnější pro početnější sféru žen.

Co napsat závěrem... Snad jen, že knihu ráda doporučím dalším čtenářkám mého a vyššího věku. Zastavte se na chvíli, uvařte si kávu a začtěte se do některé z kapitol. A užijte si tu chvíli odpočinku. 

O autorce:
Monika Hodáčová (1965) pochází z jižních Čech, žije střídavě v Písku a v Praze. Pracovala jako učitelka, lektorka programů pro děti i dospělé a terapeutka v rodinné poradně. V současné době ji nejvíce oslovuje pozitivní psychologie a také propojení psychologie s uměním, především s psaním. Psaní se intenzivně věnuje, publikuje na Psychologii.cz, zpracovává vzpomínky pamětníků pro společnost Post Bellum a momentálně připravuje knihu rozhovorů se zajímavými ženami pro hnutí Minerva 21. Má tři děti, se kterými se vzájemně podporují. Více na www.monikahodacova.cz

Hodnocení: 80%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Grada, kde knihu můžete zakoupit.

středa 10. října 2018

Knižní přírůstky – říjen #1

Krásný večer, přátelé :)

Ještě než vám ukážu veletržní přírůstky, mám tady poslední zářijovou a první říjnové nové obyvatelky mé knihovny. Dnes tedy tři kousky...

úterý 9. října 2018

Poprvé jsem otevřela – Tak to je, tak to bude

Krásný den, milí přátelé :)

Ještě než vám ukážu přírůstky z havlíčkobrodského veletrhu a vůbec poslední zářijové a první říjnové nové knihy, představím vám knihu, kterou právě čtu.

Před pár dny jsem se začetla do knihy od S. J. Bolton Tak to je, tak to bude. Jde o další z příběhů s Lacey Flintovou v hlavní roli. 

pondělí 8. října 2018

Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě


Krásný pondělní den, milí přátelé :)

Dnes mám pro vás óbr dlouhý report z veletrhu v Havlíčkově Brodě. Takže pokud dočtete článek do konce, snad vám i zatleskám.

Na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě jsem byla loni poprvé, takže letos jsem už věděla, co mě čeká. Loni jsem byla malinko zklamaná, protože člověk byl zvyklý na monumentální akci Svět knihy v Praze, takže v Brodě mi to přišlo jaksi málo. Letos jsem tedy neměla přehnaná očekávání a říkala jsem si, uvidím, jak to na mě tentokrát zapůsobí. Navíc jsem se moc těšila na Káťu z Knižního večírku a Sabinku z Knižní kavárny, se kterými jsme na dvoudenní akci vyrazily.

pondělí 1. října 2018

RECENZE – Na co Alice zapomněla

Autorka: Liane Moriarty
Překlad: Šárka Kadlecová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání v ČR: 2015
Počet stran: 432
ISBN: 978-80-249-2729-9

Anotace:
Když se Alice probere na zemi v posilovně, má na hlavě pořádnou bouli a myslí si, že je jí dvacet devět a čeká první dítě se svým super úžasným manželem Nickem. Jenomže pak se dozví, že se jí z paměti právě vymazalo deset let života a že je ve skutečnosti devětatřicetiletá neurotička, která nejraději tráví svůj volný čas v posilovně nebo na poradách školního výboru se ženami, jež kdysi nesnášela. Jak se to stalo, že se její život tak radikálně změnil? Proč ji její manžel nenávidí? Co tak hrozného provedla, že s ní její milovaná sestra skoro nemluví? A do toho si není schopná vůbec vzpomenout na svoje tři děti – ne, Alice se najednou vidí jinýma očima a ta nová žena, o které jí vyprávějí, se jí vůbec nezamlouvá. Najde způsob, aby se znovu stala tím člověkem, kterým bývala?

Alici je devětatřicet let, vychovává tři děti a je momentálně v rozvodovém řízení. Úplně si nerozumí se svou sestrou Elisabeth. Když se jednoho dne po pádu v tělocvičně probere z bezvědomí, nepamatuje si posledních deset let života. Nepoznává své děti, své osobní věci, své nové chutě, nechápe, proč je k ní vlastní sestra tak rezervovaná, proč se rozvádí se svým milovaným Nickem, jak se mohla dopracovat k tak nádhernému domu. A proč se k ní jeden muž chová jako k důvěrné přítelkyni? Prostě nic, prázdno, černá díra. Co bude dělat? Jak se chovat k dětem, které „v životě neviděla“, přičemž je jejich matka? A manželství s Nickem? Proč ztroskotalo? Vždyť se tak milovali. Před deseti lety byla právě poprvé těhotná. Nemohla by rozvod ještě nějak zvrátit? A co se stane, až se jí vrátí paměť? Jestli se jí vrátí...


Neumím si představit, že bych jednoho dne otevřela oči a nepamatovala si deset let. Děti bych poznala, pravda, protože jsou už dospělé. Ale co to všechno kolem? Námět této knížky mě hodně zaujal. Bylo zajímavé sledovat Alici, která se z rázné, rezervované až skoro arogantní ženy vrátí díky úrazu zpět do přístupnější, benevolentnější, obecně milejší verze sebe samé. Zjišťuje, že spoustu lidí k ní má výhrady, protože nejspíš není povahově taková, jak se teď cítí. „Opravdu jsem tak hrozná“, honí se Alici často hlavou.

Kniha je dějově pomalejší, rozvláčnější, možná bych uvítala svižnější tempo. Ale i přesto se mi četla dobře. Autorka nám nepředkládá pouze Alicin příběh s amnézií, nýbrž také životní osudy její sestry Elisabeth, která se právě nachází ve složité životní situaci. A do třetice nám děj zpestřují blogové články babičky Frannie. 

Pokud máte chuť na příjemnou oddechovou knížku se zajímavým námětem poúrazové amnézie, určitě po příběhu Alice sáhněte. 

O autorce:
Liane se narodila v roce 1966 v Sydney. Je sestrou další známé australské spisovatelky Jaclyn Moriarty (píšící YA literaturu).
Poté co opustila školu, pracovala v reklamě a marketingu v nakladatelství. Pak rozjela vlastní firmu, chvíli předtím, než začala pracovat na volné noze jako reklamní textař. V roce 2004, po získání inženýrského titulu na Macquarie University v Sydney, vyšel její první román Tři přání. Dále vydala další tři romány.
Nyní žije v Sydney se svým manželem a dvěma dětmi.
Je autorkou několika románů a série knih pro děti, které vydala pod pseudonymem Nicol Berry, jimž se paradoxně většího úspěchu dostalo ve světě než doma v Austrálii.

Hodnocení: 80%