čtvrtek 18. srpna 2016

Recenze – Zelený stan

Autorka:                    Ljudmila Ulická
Překlad:                     Alena Machoninová
Nakladatelství:       Paseka
Rok vydání v ČR:   2016
Počet stran:             496


A jednou jasný denní záblesk padne
na krédo posledních mých chvil:
zůstal jsem člověkem, nikdy jsem nezradil
vás v ničem. Přátelé, modlete se za mne.

Anotace:
Ve stejném roce, kdy umírá J. V. Stalin, se ve škole setkávají tři přátelé, jejichž osudy se propletou do jednoho dlouhého a složitého příběhu. Učitel Viktor Juljevič Šengeli se je snaží nadchnout pro ruskou literaturu, a právě prostřednictvím této postavy se autorka snaží přiblížit a snad i nově interpretovat ty nejlepší tradice ruského písemnictví - od Puškina a Gercena přes Dostojevského k Mandelštamovi, Achmatovové, Solženicynovi a Brodskému. Zároveň ale tři mladí hrdinové začínají chápat pravou podstatu sovětského režimu, v jehož spravedlnost a správnost na počátku věří, a postupně se z nich stávají společenští vyděděnci.

V románu Ljudmily Ulické poznáváme tři ústřední postavy, tři nejlepší kamarády. Seznamujeme se s nimi již v útlém věku na základní škole na počátku padesátých let 20. století v době úmrtí Stalina. Prožíváme s nimi dalších zhruba třicet let jejich života. Poznáváme tedy Ilju, Saňu a Michu.

Ilja žije pouze s matkou. Jsou chudí, Ilja chodí oblečený do starých, záplatovaných hadříků. Se svou chudobou se vyrovnává tak, že se jí vysmívá. Sní o tom, jak si koupí fotoaparát a bude zaznamenávat všechny zajímavé a důležité události.

Naopak Saňa chudobou nikdy netrpěl. Žije s matkou a babičkou a miluje hudbu. Výborně hraje na klavír. Je drobounkého vzezření a každý si myslí, že je mladší než ve skutečnosti. Je takový neduživý a často nemocný.

Zrzavý Micha žije s tetou Geňou a její invalidní dcerou. Pomáhá jí s domácností, protože kdyby se o něj teta odmítla starat, musel by se vrátit do dětského domova. Tohoto chlapce zase od dětství provází poezie, sám chodí všude se sešitem a tužkou a pokouší se psát.

V šesté třídě dostanou žáci nového učitele literatury, pohledného Viktora Juljeviče Šengeliho. Tento charismatický muž bez pravé ruky dokáže v žácích vzbudit nebývalý zájem o ruskou literaturu a stává se další významnou postavou Zeleného stanu.



Každou středu Viktor Juljevič vláčel milovníky ruské slovesnosti, Mirsy, jak si říkali, po Moskvě a za doprovodu své píšťalky je vyváděl z ubohého a nemocného času do prostoru, kde fungovala mysl, kde žila svoboda, hudba a všelijaká umění. Ano, tady to vše žil! Za těmito okny!
Toulky literární Moskvou byly skvostně chaotické. v někdejší Gendrikově uličce vešli do dvora domu, kde se měl podle mylných domněnek zastřelit Majakovskij, pak sešli dolů Dzeržinského ulicí, bývalou Lubjankou, k Sretěnské bráně. Jména přejmenovaných moskevských ulic uši Viktora Juljeviče urážela, neustále jim před žáky říkal jejich starými jmény.

Zelený stan je mnohovrstevnatý román, který postrádá jakoukoliv chronologii, přesto všechny příběhy na sebe navzájem navazují a logicky se prolínají. Stává se však, že v jedné kapitole někdo zemře a v další se s onou postavou setkáváme třeba o několik let zpětně. Román obsahuje poměrně velké množství postav a osudů. Určitě je velkým přínosem, pokud čtenář zná alespoň obecně dějiny Ruska a ruské autory. Ljudmila Ulická hodně ve svém románu používá úryvky z knih, narážky na některé autory a určitě se vám snáze text pochopí, pokud budete vědět, o čem je řeč. Já jsem si ze začátku poměrně často vyhledávala na internetu informace, abych byla v obraze, protože jsem pochopitelně chtěla všechno pochopit a neztrácet se v ději. Kniha obsahuje také několik stránek vysvětlivek a odkazů na úryvky v textu. Autorka do knihy nezahrnula pouze literaturu, ale také hudbu i další umění.

Největší prostor ve své knize věnovala autorka Iljovi a jeho druhé ženě Olje. Ale pochopitelně nahlížíme i do osudů Sani a Michy a dalších postav, které s jejich životy nějakým způsobem souvisí a dotýkají se jich. Autorka nám zkrátka na běžných životech obyčejných lidí přibližuje dění v oné těžké době v Rusku. Stylem jako by se nic nedělo, ale děje se toho hodně.

Přestože Ulické román postrádá jakoukoliv chronologii a je tedy psán trošku jiným stylem, než jsem zvyklá, četl se mi dobře. A bavil mě. Bavil mě, přestože jde o úplně jiný kousek literatury, než jakou běžně čtu. A možná právě proto. Nejde o žádné oddechové čtení, musela jsem se soustředit a přemýšlet u toho, ale s tím jsem do četby Zeleného stanu šla. Určitě to kniha není pro každého, ale myslím, že není třeba ji odkládat z obav, že by pro někoho byla nečitelná, nepochopitelná. Je pravda, že sama jsem ji četla dlouho, ale záměrně jsem nepospíchala s četbou. Jak jsem psala výše, kniha mě bavila a čtení jsem si vychutnávala. Ráda jsem nahlédla do osudů lidí v oné nelehké době.

Na úplný konec jenom dodám, že za sebe knihu určitě doporučuji a ráda si ji po nějaké době přečtu znovu. Myslím, že mi dá na podruhé ještě mnohem více. Pokud tedy hodláte sáhnout do soudku s něčím vážnějším, přečtěte si Zelený stan.

Ilja vystoupil z taxíku a podíval se na hodinky. Bylo pět hodin a tři minuty.
Tři minuty nejsou zpoždění, uklidnil se.
U vchodu do hotelu zpomalil. Mrholilo. Zároveň bylo dusno.
Zbláznil jsem se! Bojím se přijít pozdě! Odkdy jsem tak dochvilný? A zastavil se přímo před vrátným, který klenutým hrudníkem a mohutnou šíjí připomínal operního pěvce. Ten si ho podezřívavě prohlédl.
Tenkrát po domovní prohlídce Ilju na Malé Lubjance drželi osmnáct hodin. Vystřídali se u něj tři vyšetřovatelé: první dva ho zastrašovali, třetí ho verboval: drsně, ale velmi přesvědčivě. Rozloučili se s tím, že se ještě setkají. Teď o týden později mu zavolali a dali si s ním sraz v rezidentské budově. Hotel Moskva, šesté patro, pokoj šest set dvacet čtyři.

O autorce:
Ljudmila Ulická patří v dnešním Rusku stále k nejčtenějším autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přitom nepřineslo bulvární čtivo, ale náročné romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická, vystudovaná genetička, vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se vždy dotýkala nepohodlných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. Paseka 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael.
Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin – jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. Paseka 2013), které jsou skrz naskrz prošité červenou nití neškodných i kolosálních výmyslů. Jako by autorka velkou historii zcela plánovitě utápěla v soukromé. Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry – trvala době navzdory.
Próza Ulické není prosta jisté didaktičnosti, je však vedena naléhavým požadavkem nezapomínat, respektive, jak napsala v předmluvě k antologii textů o poválečném dětství: „Musíme, máme povinnost vynaložit veškeré úsilí a vzpomínat.“

Hodnocení: 90%


Tomu domu srdce přeje. Čemu tam?
Stínům domu do aleje? Nevím sám.

Sad jsou kouty plné proutí... bez růže!
Dům se hroutí... Bahno rmoutí kaluže.

Tolik smutků! A zlých skutků... Bratrovražd!
Plíseň s tlením... Před zřícením... Vratký chrást...

Čí sídliště? Požářiště? Podnájem?
Popeliště bez ohniště... kostra v něm.
(Innokentij Fedorovič Anněnskij – Staré panské sídlo)

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka
Knihu zde také zakoupíte.


8 komentářů:

  1. Krásná recenze o hodně silné knize. Z názvu nych ani nečekala tak silný příběh. Velice se mi líbí přechod na procentovéí hodnocení. Také jsem o tom uvažovala. Katy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji :) Nějak jsem se nemohla rozhodnout mezi čtyřmi nebo pěti hvězdičkami, i když na databázi či Goodreads jsem stejně musela, ale na blogu jsem prostě dneškem začala v procentech. Mám pocit, že budu mít větší rozptyl :)

      Vymazat
  2. Knížka vypadá hodně zajímavě! Samotnou mě láká, přesto je tam ale.. Mám trochu obavy, že se nejedná o úplně pohodové čtení a knížka to bude náročnějšího rázu..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, určitě je náročnější, žádná odpočinková literatura. Ale soudě podle sebe, čte se dobře. Ze složitých románů mám taky strach, i tady jsem se trochu obávala a jak jsem psala, vyhledávala jsem si i průběžně informace. Ale jsem spokojená, baví mě objevovat nové světy. A člověk se také dozví spoustu nového... i když třeba jen konkrétně pro něj :)

      Vymazat
  3. Moc pekna recenze Sarko :-)Kniha mne laka cim dal vic, myslim si, ze by se mi mohla libit. Kdo vi, treba po ni nekdy sahnu:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji, Jani. Až po ní někdy sáhneš, budu zvědavá, co na ni řekneš :)

      Vymazat
  4. Hezká recenze. Kniha rozhodně nevypadá na žádné jednoduché čtení a přiznám se, že nevím, jestli bych někdy měla chuť se do něčeho podobného pouštět. Poslední dobou vyhledávám spíš lehčí a odpočinkové knihy, ale nikdy neříkej nikdy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Káťo :) Určitě nemá cenu se nutit do něčeho, na co není právě nálada. Na tuto knížku nálada a chuť být opravdu musí. Ale třeba se k ní jednou dostaneš :)

      Vymazat

Děkuji za tvůj komentář ♥