RECENZE – Útočiště

Autor: Jerome Loubry

Překlad: Tomáš Havel

Nakladatelství: Metafora

Počet stran: 344

Rok vydání v ČR: 2020

ISBN: 978-80-7625-128-1

Anotace:

Sandrine, která se před nedávnem přistěhovala do Normandie, dostává výzvu od notáře, aby si zajela převzít osobní věci z domu po své zemřelé babičce – svérázné ženě, jež žila osaměle na maličkém ostrově nedaleko pobřeží a odmítala se stýkat s dcerou i s vnučkou.

Sandrine vystupuje z lodi na šedivém, chladném ostrově a setkává se s hrstkou obyvatel, starých lidí žijících v téměř naprostém odloučení od civilizace. Všichni jí popisují babičku jako milou a laskavou ženu, tedy obraz daleký tomu, co o ní Sandrine vyprávěla matka.

Na ostrově vládne podivná atmosféra. Stačí pár hodin, aby si Sandrine uvědomila, že zdejší obyvatelé skrývají nějaké tajemství. Cosi, z čeho mají hrůzu. Proč tedy odtud nikdo z nich neodjede?

Co se stalo s dětmi z prázdninového tábora, narychlo uzavřeného v roce 1949?

Namísto odpovědí je mladá žena po několika dnech nalezena, jak bloudí po pláži na pevnině s oblečením zmáčeným krví, která není její…

Román získal cenu za nejlepší francouzský román roku 2019, která se uděluje na každoročně konaném literárním festivalu detektivek v Cognacu.

Sandrine žije v Normandii a pracuje jako novinářka. Po návštěvě statku, kde byla vyzpovídat muže po tom, co mu byl dobytek postříkán nacistickými symboly, navštěvuje notáře, kde se dozvídá o smrti babičky Suzanne, kterou nikdy nepoznala. Od matky pouze věděla, že byla snad bláznivá a dala přednost životu na podivném ostrově než své vnučce. A na ten ostrov se právě Sandrine vydává, aby si převzala babiččiny věci.

Ostrov je ponurý, žije tam pouze pár obyvatel. Nikdo však babičku nepopisuje jako šílenou ženu, naopak. Byla to pro ně milá žena s laskavým srdcem. Sandrine má z ostrova špatné pocity a chce se co nejdřív vrátit zpět na pevninu do civilizace. Nechápe, proč se těch pár obyvatel na ostrově zdržuje, proč se nepřestěhují na pevninu. Vychází najevo, že jsou svázáni nějakým nepochopitelným strachem. Stejně jako po celý život její babička.

Příběh Sandrine se odehrává v roce 1986. Kapitoly se střídají s kapitolami Suzanne, její babičky, které se odehrávají v roce 1949.

Na ostrově je z bývalého německého bunkru v roce 1949 vybudován tábor pro děti. Pro děti, které přežily válku a potřebují se zotavit, načerpat síly. Jejich rodiče během jejich nepřítomnosti mohou vylepšovat domovy, které válečnými lety utrpěly. Do tohoto tábora nastoupila jako vychovatelka Suzanne. Bunkr je uvnitř předělán na překrásné pokoje a prvních deset dětí si pochutnává na horké, sladké čokoládě. Brzy se však začnou dít divné věci. Děti trpí nevysvětlitelnou únavou, chovají se podivně, v pokojích se objevují zvláštní kresby a kdo je to vůbec ten zmiňovaný Král duchů?

Dále vystupuje v části knihy inspektor Damien, jehož malá dcerka je již tři roky nezvěstná. Nenašlo se tělo a Damien stále věří v její návrat. Jednoho dne se dostane ke zvláštnímu případu. Na pláži je nalezena mladá žena celá od krve, která tvrdí, že se jmenuje Sandrine, byla na ostrově, kde v minulosti pečovali o děti v jakémsi táboře, a všechny děti byly zavražděny, a moře je mělo vyplavit mrtvé na pláž. Snůška zmatených informací, které se však posléze nepotvrzují. Krev, kterou má Sandrine na sobě, není její. O čem to vypovídá?

Můj popis může znít zmateně, avšak i kniha je naprosto neobvyklá, zmatená, plná šokujících zvratů. Více vám raději neprozradím, abych nechtíc nenapsala spoiler.

Kniha je rozdělena na několik částí a ty na jednotlivé kapitoly. Autor napsal výborný psychologický román s prvky thrilleru, někdy si můžete připadat i malinko mimo skutečnou realitu. 

Příběh je napínavý od začátku do konce. Autor si vás vodí jako loutkář své loutky, kam se mu zachce. A vy nestačíte chápat. Šokují vás neskutečné zvraty, děj se dokáže převrátit o 180 stupňů a vy zase nevíte nic a jen zíráte s otevřenou pusou. 

Ano, dost se mi to líbilo, jen samotný konec jsem čekala jiný a ten, který mi autor předložil, mi úplně nesedl. Objektivně však říkám, proč ne. Subjektivně mám pocity rozporuplné. Přemýšlím, zda jsem vše pochopila do detailu tak, jak jsem měla, ale myslím, že ano. Příběh je místy hodně drsný, až je vám z něj úzko.

Přestože jsem na konci zůstala rozpačitá, Útočiště rozhodně doporučuji, jelikož je bravurně napsané. Takhle zamotat příběh, vytvořit originální zápletku a vymotat se z toho všeho, opravdu smekám. I když pokud budete čekat, že vše do sebe zapadne jako puzzle... Je to trochu jinak. A už o ději raději mlčím :)

Možná si knihu někdy později přečtu ještě jednou a najdu něco, co jsem třeba teď nepostřehla a budu mít i z toho konce jiné pocity. Nebo alespoň druhou polovinu knihy. Uvidíme. Pořád nad tím musím přemýšlet.

O autorovi:

Jerome Loubry se narodil v roce 1976 v Saint-Amand-Montrondu. Psát romány chtěl už jako devítiletý. Dlouhou dobu psal však pouze do šuplíku. Na střední škole studoval hoteliérství a gastronomii a posléze na univerzitě v Tours aplikovanou lingvistiku. Bezmála 20 let pracoval v pohostinství – až dokud v něm nedozrál nápad na první „opravdovou“ knihu.

Jako první vyšel hororový příběh Detroitští psi v roce 2017 a stal se bestsellerem, poté v následujících letech Dvanáctá kapitola a Útočiště. Díky tomu se mohl začít věnovat psaní na plný úvazek a v současnosti je považován za vycházející hvězdu francouzského thrilleru.

„Jerome Loubry ovládá umění podstrkovat vám falešné stopy a znovu vás vtahovat do děje. A vy se toho nemůžete nabažit.“

(Sabrina Leloutreová, knihkupectví Lavigne)

... s tím naprosto souhlasím :)...

Hodnocení: 93%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Metafora. Knihu zakoupíte zde.