Překlad: Marta Kališová
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání v ČR: 2017
Počet stran: 312
Anotace:
Katharina má napsat reportáž o Novém Zélandu. Je nadšená, navíc se setká
s kamarádkou Sinou. Pak přijde zemětřesení a Sinina malá dcerka se
zraní. Při ošetřování vyjde najevo diagnóza, která všechny šokuje.
Katharina hledá pomoc, kde se dá, ale až setkání s mužem, který zpívá
starou maorskou píseň, jí poodhalí tajemství, které rozhoduje o osudech
lidí.
U knih z Alpressu se mi poměrně často zdá, že jejich anotace jsou víceméně zavádějící. Například i u této knihy. Z anotace byste si mohli myslet, že ústřední příběh se bude odehrávat především kolem Kathariny a její kamarádky. Ne tak docela. Autorka nám totiž v knize předkládá dva příběhy, dvě časové linie. Ten, kterému věnuje více prostoru, se odehrává v 50. letech minulého století a hlavní postavou je John Cavanagh. Nebo snad Eckhardt? Už jako malé dítě se dozvídá, že otec není jeho biologickým otcem a matka nezemřela při porodu, ale nejspíš žije někde v Německu. Bratr Ewan, kterého miluje a nad kterým drží ochrannou ruku, tak vlastně není jeho bratrem. Poté, co John dospěje, utíká od svého pěstouna. Touží v Německu najít svou matku. Osud má však s Johnem jiné plány a on se brzy vrací zpět na Nový Zéland. Co ho však čeká dál? Do rodiny svého pěstouna se rozhodně vrátit nechce, byť tam zanechal nevlastního bratra.
Druhá časová linka se odehrává na konci devadesátých let minulého století. Katharina coby novinářka odlétá na Nový Zéland, aby napsala reportáž z filmového natáčení Tolkienova Pána prstenů. Shledává se tak opět se svou přítelkyní Sinou, která se na Novém Zélandu provdala a stala se matkou dnes již roční holčičky. Se svým manželem je šťastná do té doby, dokud nezasáhne osud v podobě smrtelné nemoci. Katharina s kamarádkou soucítí a pokouší se najít dávno ztraceného Sinina příbuzného, který by mohl nešťastný osud zvrátit. Během práce na reportáži se seznamuje s Matiuem. Je to poloviční Maor a pragmatickou Katharinu okouzlí a dokonce v ní probudí více než jen přátelskou náklonnost.
Obě časové linie spolu pochopitelně souvisí a v tom pravém místě se protnou. Když se podívám zpět, více mě asi zaujala ta starší dějová linka. Katharina mě nijak zvlášť nezaujala. Postava Johna je mnohem lépe propracovaná. A jeho život mě zkrátka chytl mnohem víc.
Příběh jako takový se mi líbil, byť jsem podle anotace čekala malinko jiný směr, kterým se děj bude ubírat. Ale román z exotického prostředí je čtivý, svižný, četl se dobře. Kámen úrazu je však překlad. Kostrbaté a místy až nesmyslně postavené věty, občas jsem měla pocit, že jsou nedopsané, či snad překladatelka nedokončila myšlenku. To mi dojem z četby tak trochu pokazilo. V poslední době mi připadá, že když člověk dostane do ruky perfektně přeložené dílo, bez chyb a překlepů, rovná se to zázraku.
Zpěv Maora k přečtení můžu doporučit. Pokud máte chuť na odpočinkovou četbu, exotická místa, lásku, rodinné vztahy, sáhněte po této knize. Možná by ale stálo za to nejdřív si přečíst Tanec Maora, který autorka napsala jako první. Některé postavy se nejspíš vyskytují v obou dílech. Ale není to podmínkou.
Vlak ujížděl nocí. Seděla mezi kolejemi a dívala se vytřeštěnýma očima vstříc tomu monstru z ocele a železa. Vteřinu předtím, než vlak narazil do jejího těla, a ukončil tak její život, se Katharina probudila. Byla celá zpocená a volné triko, které měla na sobě místo noční košile, se jí lepilo na tělo. Zhluboka se nadechla a pak ji napadlo, že ten hluk nezmizel. Vlak rachotil dál uprostřed jejího pokoje. Její postel se pohybovala jako raněné zvíře po místnosti, zatímco na malém psacím stole se převrátil monitor.Katharina vyskočila z postele a hned ztratila půdu pod nohama. Spadla na kolena a měla co dělat, aby se nerozplácla na zemi. Co to jen mohlo být?
U knih z Alpressu se mi poměrně často zdá, že jejich anotace jsou víceméně zavádějící. Například i u této knihy. Z anotace byste si mohli myslet, že ústřední příběh se bude odehrávat především kolem Kathariny a její kamarádky. Ne tak docela. Autorka nám totiž v knize předkládá dva příběhy, dvě časové linie. Ten, kterému věnuje více prostoru, se odehrává v 50. letech minulého století a hlavní postavou je John Cavanagh. Nebo snad Eckhardt? Už jako malé dítě se dozvídá, že otec není jeho biologickým otcem a matka nezemřela při porodu, ale nejspíš žije někde v Německu. Bratr Ewan, kterého miluje a nad kterým drží ochrannou ruku, tak vlastně není jeho bratrem. Poté, co John dospěje, utíká od svého pěstouna. Touží v Německu najít svou matku. Osud má však s Johnem jiné plány a on se brzy vrací zpět na Nový Zéland. Co ho však čeká dál? Do rodiny svého pěstouna se rozhodně vrátit nechce, byť tam zanechal nevlastního bratra.
Druhá časová linka se odehrává na konci devadesátých let minulého století. Katharina coby novinářka odlétá na Nový Zéland, aby napsala reportáž z filmového natáčení Tolkienova Pána prstenů. Shledává se tak opět se svou přítelkyní Sinou, která se na Novém Zélandu provdala a stala se matkou dnes již roční holčičky. Se svým manželem je šťastná do té doby, dokud nezasáhne osud v podobě smrtelné nemoci. Katharina s kamarádkou soucítí a pokouší se najít dávno ztraceného Sinina příbuzného, který by mohl nešťastný osud zvrátit. Během práce na reportáži se seznamuje s Matiuem. Je to poloviční Maor a pragmatickou Katharinu okouzlí a dokonce v ní probudí více než jen přátelskou náklonnost.
Obě časové linie spolu pochopitelně souvisí a v tom pravém místě se protnou. Když se podívám zpět, více mě asi zaujala ta starší dějová linka. Katharina mě nijak zvlášť nezaujala. Postava Johna je mnohem lépe propracovaná. A jeho život mě zkrátka chytl mnohem víc.
Vydal se na cestu zpátky k domu Gehrlingů. Nenápadně se postavil nedaleko pod strom a pozoroval domovní dveře. První se objevil doktor, vyzbrojený deštníkem a cestou do nemocnice si vesele pískal.Pak uplynula hodina, možná dvě, než se dveře znovu otevřely a objevila se v nich štíhlá světlovlasá žena v úzké sukni a lehké pláštěnce. Hned za ní vyšla na ulici dívka, které mohlo být asi tak dvanáct nebo třináct let. Měla stejné husté vlasy jako její otec a štíhlou postavu po matce. John ani na chvilku nezapochyboval: Jeho matka se nejen vdala, ale měla i další dítě. Dceru. Jeho sestra, tedy nevlastní sestra. John ucítil, jak se mu při té myšlence stahuje hrdlo.
Příběh jako takový se mi líbil, byť jsem podle anotace čekala malinko jiný směr, kterým se děj bude ubírat. Ale román z exotického prostředí je čtivý, svižný, četl se dobře. Kámen úrazu je však překlad. Kostrbaté a místy až nesmyslně postavené věty, občas jsem měla pocit, že jsou nedopsané, či snad překladatelka nedokončila myšlenku. To mi dojem z četby tak trochu pokazilo. V poslední době mi připadá, že když člověk dostane do ruky perfektně přeložené dílo, bez chyb a překlepů, rovná se to zázraku.
Nový Zéland |
Zpěv Maora k přečtení můžu doporučit. Pokud máte chuť na odpočinkovou četbu, exotická místa, lásku, rodinné vztahy, sáhněte po této knize. Možná by ale stálo za to nejdřív si přečíst Tanec Maora, který autorka napsala jako první. Některé postavy se nejspíš vyskytují v obou dílech. Ale není to podmínkou.
O autorce:
Pod tímto pseudonymem publikuje německá autorka KathrinTempel. Narodila
se roku 1967 v Düsseldorfu a vyrůstala v Mnichově. Už při studiu
historie a politických věd se začala zajímat o Nový Zéland. Tam
odcestovala a rok strávila na farmě poblíž města Christchurch. Do této
oblasti ji to stále táhne. Profesně začínala jako žurnalistka, dnes se
věnuje psaní scénářů a vlastní románové tvorbě. S rodinou žije v Bad
Dürkheim.
Hodnocení: 80%
Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Alpress. Knihu zakoupíte zde.
Poslední dobou mám pocit, že se ty překlepy a podivnosti v knihách opravdu množí. Z dřívějška si nic takového nepamatuji. Dřív mě zarazil už jeden překlep jako něco, šíleně divného a nečekaného. Dnes si toho už ani nevšímám, pokud jich není opravdu moc. Člověk si asi zvykne, ale rozhodně by to nemělo být! Dojem z knihy to dost kazí. Jinak u Alpresu mě celkem odrazují i ty obálky. Nějak se mi prostě nelíbí. Příběh může být klidně dobrý, ale prostě ta obálka mě odrazuje od nákupu.
OdpovědětVymazatMáš pravdu, Káťo, teď jsem ty chyby a špatné překlady na denním pořádku. A pěkně mě to štve. Alpress vydává dějově moc pěkné knihy, ale s těmi obálkami máš taky pravdu. Vypadají tak nějak levně, tuctově, hodně často jak do červené knihovny a je to škoda.
Vymazat