Recenze – Jákobovy barvy

Autorka:                     Lindsay Hawdon

Překlad:                      Petra Krámková

Nakladatelství:        Domino

Rok vydání v ČR:    2017

Počet stran:               376

Jákob – napůl cikán, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš. Vlastní prsty na rukou mu připadají cizí, nepoznává už ani svoji vůni.

Anotace:

Jákob, osmiletý cikánský chlapec, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš, zůstal úplně sám v nacisty okupovaném Rakousku. Prchá lesem, na nohách boty z pytloviny potřísněné cizí krví, v jedné ruce kámen a v druhé dřevěnou truhličku jako jedinou upomínku na dřívější život. Prchá zběsile a zoufale, plný strachu a zbaven všech nadějí.

Už se naučil rozpoznat, kdy může cizímu člověku věřit a kdy se musí mít na pozoru. Dovede přečíst znamení, která mu dává příroda; ví, kdy se skrýt a kdy utíkat dál. Umí běžet s větrem i schovávat se ve stínech. To všechno ho naučil táta. Ale teď je táta pryč. I máma a sourozenci. A tak Jákob dál dělá to jediné, co může: utíká a skrývá se, pronásledován strašlivými vzpomínkami.

Lindsay Hawdon napsala silný román, jehož děj je rozprostřen do sedmnácti let a tří zemí: Anglie, Rakouska a Švýcarska. Na pozadí tragického příběhu malého Jákoba sledujeme osudy tří generací z naprosto rozdílných společenských vrstev a prostředí, abychom se společně s naším osmiletým hrdinou pokusili nalézt naději tam, kde už žádná naděje nezbyla.

Děj příběhu se odehrává ve třech časových rovinách. V jedné, ve třicátých letech minulého století, poznáváme Jákobovy rodiče ještě coby děti. Angličanku Lor pocházející z bohaté rodiny a chudého cikánského chlapce Javiho. Shoda těžkých životních okolností oba mladé lidi zavede do psychiatrického sanatoria, kde započne jejich životní pouť.

Další časová rovina se odehrává v roce 1943, kdy se seznamujeme s Lor a Javim už v rolích  rodičů tří dětí, Jákoba, Elizy a Malutkého. Autorka nám líčí hrůzy druhé světové války, především tedy romského holokaustu a jeho dopad na romskou komunitu.

A poslední časovou linií, odehrávající se během roku 1944, nás provází sám Jákob, osmiletý vyhublý chlapec, který prchá před nacisty. Pod ochranná křídla si ho vezme starý obětavý Markus v okamžiku, když už Jákob ztrácí sílu bojovat o život. Měl rodiče, měl sestru a bratříčka a teď je na všechno sám, malý a slabý. Touží ještě vůbec přežít?

Upřímně vám povím, že se mi kniha nečetla vůbec lehce. Nejen kvůli prolínání několika časových linií, na to si člověk postupem čtení zvykne, a navíc každá kapitola je označena letopočtem a místem, kde se děj odehrává. Ale hlavně námět knihy vás dostane do nelehkého rozpoložení, a čím víc se budete blížit ke konci, tím hůře se budete cítit. Protože tušíte, co nejspíš nevyhnutelně přijde. Autorka si nebere servítky a předkládá nám období romského holokaustu v celé své syrové skutečnosti. Místy jde opravdu o drsné čtení. Ale nebojte se, nenese se v takovém duchu úplně celý příběh, spoustu pasáží je naopak vyprávěno až poetickým jazykem. Jákob nás zavádí do světa barev. Ovšem poslední část knihy je tvrdá, drsná, syrová a emotivní. Nebrečela jsem jenom díky tomu, že jsem knihu dočítala ve vlaku mezi lidmi. Přesto i nyní při psaní recenze, se kterou se velmi peru, a v odstupu několika dnů, mám stále doslova husí kůži.

„Můžeš-li, utíkej,“ učili ho. Te den, cha, te maren, denaš. Dávají-li ti jídlo, ber, bijí-li tě, utíkej. Tichá prosba. „Vždycky utíkej, dokud to půjde.“ A ačkoliv je teprve malým chlapcem, ví, co to znamená.

Jákobovy barvy jsou autorčinou prvotinou a já jí za ni tleskám, protože napsat napoprvé právě takové náročné dílo, to opravdu klobouk dolů. Možná budete mít během četby pocity podobné mým. Nevěděla jsem, jestli se mi kniha vůbec líbí, jestli ji opravdu vnímám tak, jak autorka zamýšlela. Ovšem po dočtení, kdy vám do sebe všechny části a náznaky v příběhu zapadnou, všechno se vám to rozleží, si nakonec zdeptaní řeknete „tak to je mazec“, a určitě knihu budete doporučovat všem ostatním jako já. Období holokaustu bylo opravdu příšerné, děsivé a s lidmi, včetně i těch nejmenších dětí, bylo zacházeno jako s dobytkem, ba daleko hůře. Nelze na tu dobu zapomenout, protože ti lidé si to skutečně vytrpěli, zemřeli a je úplně jedno, jestli byli bílí nebo snědí. 

Příběh je rozdělený na pět částí a kapitoly označené letopočty a místem děje pro lepší orientaci, jak už jsem zmínila. Jákobova dějová linie je vyprávěna v první osobě, o to víc vás pohltí. Přestože jde o malého chlapce, dokážete se do jeho pocitů dokonale vžít.

Co dodat závěrem. Nedokážu dost dobře popsat, co po dočtení knihy cítím. Rozhodně velký smutek. Jsem toho plná, ale nechci prozradit víc, než je třeba. Raději si knihu přečtěte sami. Musím také pochválit nádhernou obálku. Všimněte si bílého stromu ve tvaru písmene ypsilon. Po přečtení tohoto příběhu se vám nejspíš navždy, anebo na hodně dlouhou dobu vryje do paměti, to mi věřte. Dále bych ráda vyzdvihla vynikající překlad paní Krámkové. Nemá chybu. Kniha se povedla opravdu ve všech směrech a já ji rozhodně doporučuji. Jenom se připravte, že ji nezhltnete za dva dny. Je to těžké čtení a vyžaduje více času. Alespoň já jsem to tak vnímala a četla jsem ji několik dní.

O autorce:

Lindsay Hawdon propadla cestování už v osmnácti letech. Po dokončení školy strávila následující tři roky vandrováním po Evropě, Indii a Africe. Cestovala stopem a přespávala pod stanem, kde se dalo. V roce 2000 začal v The Sunday Telegraph vycházet její sloupek nazvaný Angličanka na cestách a udržel se po celých sedm let. Během té doby procestovala všechny kontinenty, prožila chvíle v různých krajích a klimatech a psala příběhy o svých zážitcích a lidech, se kterými se na cestách setkala.

Zkušenosti, které nasbírala, skvěle zúročila při psaní své prvotiny, románu Jákobovy barvy. Vytvořila příběh, který se svým dějem rozpíná od poválečných let první až po temné roky druhé světové války a zavádí čtenáře hned do tří států – Anglie, Švýcarska a Rakouska. Jako téma si zvolila historicky nepříliš často zmiňovaný romský holocaust. Jejím hrdinou se stal osmiletý Jákob, malý cikánský chlapec, který osaměle prchá lesem, vydán napospas zlu a zcela závislý na dobru, je-li mu poskytnuto.

Psaní Jákobových barev inspirovalo Lindsay Hawdon k podpoře charitativní organizace War Child.

Na stránkách nakladatelství Domino najdete také rozhovor s autorkou.

Hodnocení: 95%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Domino. Knihu si zde můžete objednat.