středa 24. srpna 2016

Recenze – Podle skutečného příběhu

Autorka:                   Delphine de Vigan
Překlad:                    Alexandra Pflimpflová
Nakladatelství:      Odeon
Rok vydání v ČR:  2016
Počet stran:            330

Anotace:
Fakt, že česky vychází již čtvrtá próza Delphine de Vigan, znamená, že tato francouzská autorka si u nás našla svoje početné věrné publikum. Vždy si však pro ně připraví nové překvapení: tentokrát je to román Podle skutečného příběhu, dramaticky gradující líčení vztahu dvou žen, které se postupně mění v opravdový psychologický thriller. Tajemná L., která razantně vstoupí do života spisovatelky, má všechny parametry, aby sklízela obdiv, zároveň však „je typem osoby, kterou by žádný spisovatel neměl nikdy potkat“. A ač se to zprvu nezdá, v tomto případě je to vážně nebezpečné - jde totiž o život.

Je nabíledni, že tohle soužití umožnilo L. zpečetit svou moc a já si nejsem jistá, že bych se tomu nějak příliš vzpírala. Ráda bych napsala, že jsem kladla odpor, že jsem bojovala, že jsem se pokusila vymanit. Ale nemám k tomu co dodat, mohu jen prostě konstatovat: odevzdala jsem se do rukou L., protože mi připadala jako jediná osoba, která mě může vytáhnout z propasti.

Delphina je žena středního věku, která před pár měsíci vydala svou zatím nejúspěšnější knihu své spisovatelské kariéry. Je tolik úspěšná proto, že šlo o autobiografické dílo? Opravdu čtenářům tolik záleží na tom, jestli je ten příběh pravdivý? Stal by se míň oblíbený, pokud by šlo o fikci? Postupem času je Delphina nucena klást si tyto a podobné otázky.

V tomto období se na scéně objevuje LL. je velmi krásná, elegantní, sebevědomá a trochu záhadná žena. Také se živí psaním, sice zase v trošku jiném smyslu, ale hlavní zájem mají s Delphinou společný. Mají si tedy rozhodně, co říct. Delphina se chystá začít pracovat na další knize, ale dostavuje se krize. Bude vůbec schopna napsat ještě něco tak dobrého? Nebo lepšího? Dokáže to? Tyto otázky Delphinu neustále pronásledují a stresují. Objeví se také nenávistné anonymy, které Delphině posílá nejspíš někdo z rodiny nebo z velmi blízkého okolí. Neunesl snad někdo její knihu? 
Tvůrčí krize začíná postupem času přerůstat v závažné psychické problémy. Delphina není schopná usednout před počítač, aniž by se jí neudělalo špatně a hroutí se. Nedokáže psát nejen na počítači, ale ani tužkou. Delphina se ocitá v začarovaném kruhu, není schopna plnit domluvené závazky, nedokáže ani odpovídat na emaily. Zkrátka není schopna vůbec fungovat. Ale je tady L. Úžasná, všehoschopná L, která je vždy po ruce. Záhadně se objevuje přesně v ten okamžik, kdy potřebuje Delphina pomoct. To si však uvědomuje až mnohem později. L. je ochotná převzít chod domácnosti, vyřizovat Delphininu poštu, zkrátka se stává jejím „druhým já“ nebo jak to výstižně nazvat. Delphina je ráda, že jí přítelkyně pomáhá, zároveň se však cítí pod jakousi kontrolou ve svém vlastním bytě. Postupem času si začíná uvědomovat, že ji L. začíná svým způsobem ovládat.


Co je pravda a co fikce? Tuto otázku si budete klást od samého počátku až do úplného konce. A kdo ví, jestli dostanete uspokojivou odpověď. Píše snad autorka o sobě samé nebo je shoda jmen s hlavní hrdinkou čistě náhodná? Či snad záměrná? 

Nikdy bych neřekla, že příběh, který rozehrávají na třech stovkách stran v podstatě pouze dvě ženy, může být tak chytlavý, sugestivní, napínavý. Od začátku jsem měla nutkání podívat se na konec. A to se mi moc často nestává. Samozřejmě jsem to neudělala. 

Příběh se postupně lehce vyvíjí od milého přátelství mezi dvěma ženami spisovatelkami až po stavy naprostého ovládání člověka člověkem. Autorka ho vypráví retrospektivně, Delphina se tak vlastně v myšlenkách vrací ze současnosti zpětně do uplynulých měsíců a líčí nám svůj příběh. Děj je tedy vyprávěn v první osobě, o to víc vás vtáhne autorka do svých ... no ano, spárů...

Musím říct, že mě autorka nadchla. Její styl je nezaměnitelný a zatím jsem se s ničím podobným nesetkala. Knihu jsem hltala řádek po řádku, a i když jsem právě nečetla, přemýšlela jsem, jak bude příběh pokračovat, vyvíjet se. Jak skončí. Měla jsem tolik vizí, jak by mohl skončit. A málem jsem se na konci hystericky rozesmála. A měla jsem i vztek. Zkrátka se to ve mně pěkně mlelo. Ten konec je opravdu velmi překvapivý. Alespoň pro mě byl. Nic takového jsem já osobně nečekala. 

Víc vám neprozradím, protože vy si tu knihu musíte přečíst. Potom pochopíte. Nebo možná nepochopíte... Pravda nebo fikce? Opravdu dokáže člověka pohltit pouze příběh podle skutečnosti?

Výborný je také doslov v podání Olgy Stehlíkové.

O autorce:
Delphine de Vigan (1966) pracovala dvacet let jako ředitelka výzkumu v jedné francouzské společnosti, nyní se věnuje pouze literatuře. Svůj první román Dny bez hladu vydala roku 2001 pod pseudonymem; dílo s autobiografickými prvky pojednává o devatenáctileté dívce, kterou v boji s anorexií zachrání jen její nezdolná touha žít. 
O čtyři roky později publikovala pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, roku 2006 prózu s názvem Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu dosáhla s prózami Ani později, ani jinde a No a já (č. 2011). Za dílo Noc nic nezadrží (č. 2012), kterého se ve Francii prodalo půl milionu výtisků, získala čtyři literární ceny. Za svůj nejnovější román Podle skutečného příběhu obdržela 3. listopadu 2015 cenu Renaudot.

Hodnocení: 95%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Odeon a knihkupectví Knihy Dobrovský, kde můžete knihu zakoupit.





4 komentáře:

  1. Skvělá recenze! :)
    Knihu jsem v plánu neměla, i když se o ní hodně mluvilo, ale po Tvé recenzi se po ní musím podívat! :O :)

    OdpovědětVymazat
  2. O knížce jsem už slyšela, a myslela jsem si, že by mohla být dobrá, tak to tak asi bude :) Musím se po ní poohlédnout :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář ♥