RECENZE – Chlapec, který přežil pochod smrti

... a natruc jsem neumřel!

Autor: Pavel Taussig

Nakladatelství: Grada/Cosmopolis

Rok vydání: 2018

Počet stran: 208

ISBN: 978-80-271-0410-9

Anotace:

V roce 1981 sepsal Pavel Taussig pro svého staršího syna k jeho jedenáctým narozeninám svůj životopis. To proto, že i jemu bylo jedenáct, když se ocitl v Osvětimi. Poté přežil ještě tábory Mauthausen, Melk a Gunskirchen a pochod smrti. Při popisování zážitků použil jen své vlastní zápisky. Psal si deník a zážitky od zatčení přes koncentráky do osvobození tak, jak je měl v čerstvé paměti. S nikým se přitom o nich nebavil, psaním si krátil dlouhou chvíli v nemocnicích v Rakousku, kdy byl ještě přesvědčený, že ani jeden z rodičů válku nepřežil.
Postupně pak Pavel Taussig text doplnil o poznámky, dokumenty vystavené v koncentračních táborech a těsně po osvobození i o přepis původního deníku, který psal od 4. května 1945 do 27. 7. 1945.

Tato útlounká knížka vás zaujme na první pohled. A což teprve až ji otevřete. Ihned získáte pocit, že držíte v ruce opravdový deník z dob dávno minulých. Kniha je po grafické stránce vyvedena naprosto úchvatně.

První část knihy obsahuje autorův životopis. Dozvídáme se z něj, mimo jiné, jak se Pavlova rodina prala se svým židovským původem, co podnikla pro to, aby svého syna ochránila před útlakem, vynakládaným na židovském obyvatelstvu. Autor k původnímu rukopisu vkládal ještě spoustu poznámek a vysvětlení, které najdete vždy na stránce pod čarou. Sám Pavel Taussig zmínil, že spoustě věcem v době, kterou strávil v koncentračních táborech, vůbec nerozuměl. Však mu bylo teprve jedenáct let. Proto některé pasáže můžou působit tak nějak kuse a jakoby bez emocí. Klasické stránky s textem jsou doplněny o fotografie a dokumenty. V další části knihy čtenář najde přepsaný deník Pavla Taussiga, který si poznamenával několik měsíců po osvobození. A úplně nakonec obsahuje kniha takové autorovo shrnutí, dnešní pohled na předešlá léta a dobu, ve které žil.

Nečekejte od knihy ucelený příběh podaný formou klasického vyprávění. Vesměs jde o přepis deníkových zápisků. Kniha je také proto řazena mezi literaturu faktu. Jde o zápisky jedenáctiletého dítěte, které prožívalo nepochopitelné hrůzy války, a tak zapisovalo vše, co pro něj bylo tehdy důležité. V deníkových zápiscích z doby po osvobození se třeba neustále dokola opakuje, co jedl a kolik toho snědl a jakou měl teplotu. Ale pro Pavla Taussiga to tenkrát bylo životně důležité, protože potřeboval nabrat sílu a poprat se s plicní tuberkulózou. Jen tak se mohl vrátit domů na Slovensko.

Knížku Chlapec, který přežil pochod smrti určitě doporučuji k přečtení, protože na dobu holokaustu, která je, bohužel, součástí našich dějin, se nesmí zapomínat. A ještě jednou musím zmínit už výše vyzdvihovanou, nádhernou grafickou stránku knihy. Tato knížka je opravdu jedna z nejlíp graficky zpracovaných, které mám doma v knihovničce.

O autorovi:

Pavel Taussig... spisovatel, publicista a výtvarník. Narodil se 24. listopadu 1933 v Bratislavě. V roce 1944 byl spolu s rodiči odvezen do koncentračního tábora Auschwitz, poté přežil pochod smrti a tábory Mauthausen, Melk a Gunskirchen.

V červenci 1945 se vrátil zpět do Bratislavy a po pobytu v léčebných ústavech nastoupil v roce 1946 na gymnázium. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Bratislavě. Pracoval jako knihovník, vedoucí propagačního oddělení Slovenského vydavateľstva krásnej literatúry a redaktor časopisu Roháč. Po emigraci v roce 1968 se usadil ve Frankfurtu na Mohanem, kde postupně prošel satirickými časopisy Pardon a Titanic a odborným periodikem Ärzte Zeitung.

Proslavil se zejména svými satirickými kolážemi, které on sám nazývá „bublináže“. Soubor těchto koláží vyšel v Torontu v roce 1987 pod názvem Blbé, ale naše. Na Medzinárodnom festivale humoru Kremnické gagy 2012 získal cenu za celoživotní dílo.

Jako spisovatel debutoval knihou povídek Jedinečná svätá (1985), „nereálnými příběhy z reálného socialismu“. Podle titulní povídky vznikl i televizní film. Přispíval také do zahraničního exilového tisku, do vysílání Svobodné Evropy v Mnichově a Deutsche Welle v Kolíně nad Rýnem. Jeho poslední román Hana byl nominován na cenu Anasoft litera 2013.

Hodnocení: 85%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Grada. Knihu zde můžete zakoupit.

Poprvé jsem otevřela – Madona z hor

Krásný večer, milí čtenáři :)

Opět jsem rozečetla novou knihu, a vy se v tomto článku dozvíte jakou a mé prvotní dojmy. Sáhla jsem po historickém románu z Itálie s názvem Madona z hor. Knihu napsala Elise Valbormida a vyšla v květnu letošního roku u nakladatelství Domino. Má 400 stran.

Anotace:

Velkolepě vylíčený životní příběh Marii Vittorii začíná na počátku dvacátých let dvacátého století v italských horách, kde drsná dřina a neochvějná víra utvářejí celý lidský život. Žena, která se neprovdá, je považována za méněcennou. 

I Maria se bála, že zůstane starou pannou, ale když už se v pětadvaceti vzdávala všech nadějí, přivedl jí otec z námluv manžela. Po svatbě se přestěhovali do vesnice v podhůří a otevřeli si obchod, Maria pečuje o čtyři děti a má se pořád co otáčet.

Drsné dřině je uvyklá od dětství, ale nástup fašismu a války vrhne na její život temný stín. Uživit rodinu je stále těžší, jídla je málo a drsné válečné zimy jsou k nepřečkání. Lidem se najednou nedá důvěřovat, z přátelských sousedů se stávají zrádci, bratranec se dal k fašistům a zneužívá nově nabytou moc, ve dveřích obchodu se střídají nacisté s partyzány a všichni se domáhají potravin, které se jinde než na černém trhu nedají sehnat... 

Pro Mariu je rodina středobodem světa, udělala by pro ni cokoli, naprosto cokoli. Odhodlá se k činům, které by vzhledem ke své povaze i víře považovala za nemožné. Silou vůle dokáže překonat období, kdy rodině nemůže dát k jídlu nic jiného než ještěrky, přečká i manželskou krizi, a v následných letech také odloučení dětí.

Román Madona z hor je epickým a inspirativním příběhem, který nejlépe vystihují Mariina vlastní slova: „Vydržet hladovění je stejně důležité jako umět uvařit noky."

Přečetla jsem zatím cca 150 stran a zatím se mi to převážně líbí. Co mi tedy vadí, tak jsou italské výrazy, slovní spojení i celé italské věty, které jsou zachovány. Některé jsou vysvětlené, ale jiné si musím dohledávat, protože italsky neumím a nechci si vždy jen domýšlet. Ne, že by jich bylo hodně, ale ruší mě to u čtení. Vadí mi to vždy, nejen u této knihy. 

Kniha je zatím taková spíše depresivní. Nebo možná ne úplně depresivní, ale rozhodně člověku nijak nezvedne náladu. Ale to já od ní ani nečekám a nevadí mi to. Román zabírá poměrně velký časový rozsah a jsem zvědavá, které období autorka zpracuje podrobněji, kterému věnuje největší pozornost. Zatím se s Mariou poznávám a jsem zvědavá, jak se její osud bude dál vyvíjet.

Četl někdo z vás knihu? Láká vás a chystáte si ji pořídit? Napište mi do komentářů.

Vaše Šárka ♥

Knižní přírůstky – červen #2

Krásné odpoledne vám všem :)

Dnes tady mám pro vás přírůstkový článek. Opět se mi nějaké nové kousky nahromadily, tak jsem je konečně nafotila a můžeme jít na to.

Šest knih vám dnes představím. Opět tady mám některé, které jsem už četla, ale teď jsem se rozhodla, že je chci mít i doma v knihovně.

RECENZE – Už mě vidíš?

Originální název: Now You See Me

Autorka: Sharon J. Bolton

Překlad: Hana Čapková

Nakladatelství: Domino

Rok vydání v ČR: 2013

Počet stran: 424

ISBN: 978-80-7303-916-5

Novodobý Jack Rozparovač děsí Londýn. Je tady ovšem jeden podstatný rozdíl...

Anotace:

Konec devatenáctého století. Londýnskými ulicemi obchází vražedný přízrak, který si nechává říkat Jack Rozparovač. Své oběti zohavuje a vyřezává jim vnitřnosti. Policii posílá výsměšné dopisy a je na své činy zjevně pyšný. Nikdy není dopaden.

Začátek jednadvacátého století. Jack Rozparovač se vrací. Jako by se zhmotnil jeho duch, jen tentokrát nevraždí laciné prostitutky, ale dobře situované ženy středního věku. Postupuje systematicky a brutálně, přesně podle svého vzoru: obětem podřízne hrdlo a vyjme orgány. Opět posílá dopisy na policii. A policie je bezradná stejně jako tenkrát.

Jeden rozdíl tady ale přece jenom je: vrah je podivně fixovaný na mladou policistku Lacey Flintovou. Proč se jí v dopisech vysmívá? Proč si vybral zrovna ji? Co od ní chce? Možná je klíč k dopadení pachatele právě v odpovědích na tyto otázky. A možná si nakonec bude Lacey přát, aby ty odpovědi nikdy nenalezla...

Jack Rozparovač, jak jistě všichni víme, byla přezdívka  sériového vraha, který řádil v Londýně v roce 1888. Vraždil prostitutky, podřízl jim hrdlo a oběť posléze ještě znetvořil. Policii i do novin chodily vzkazy od lidí, kteří se hlásili k vraždám. Možná mezi nimi byl i pravý vrah, kdo ví. Většinou šlo ale nejspíš o podvrh.

Nyní máme jedenadvacáté století a kdosi se snaží Jacka Rozparovače napodobovat. Objevují se zohavená ženská těla i dopisy. Kdo se rozhodl Jacka Rozparovače oživit? Dokonce zabíjí ve stejných dnech jako zabiják v 19. století. Jenom si nevybírá lehké ženy, nýbrž dobře situované matky od rodin.

Lacey Flintové umírá v náručí žena. Má podřezané hrdlo a je pobodaná. Lacey je vyšetřovatelka, nepracuje však u oddělení vražd, nýbrž se zabývá sexuálními trestnými činy. Nyní se však stává důležitým svědkem a postupně v podstatě člen týmu. Pátrání po sadistickém vrahovi, který napodobuje Jacka Rozparovače se ujímá inspektorka Tulochová. Záda jí kryje Mark Joesbury, kterého nemůže Lacey vystát. Nebo je to snad jinak? Nejiskří to naopak mezi nimi? Lacey ví o skutečném Jacku Rozparovačovi téměř vše, čeho se může člověk dočíst. Vždy ji nějakým způsobem zločinci fascinovali. Může tedy svými znalostmi týmu pomoci. Zdá se však, že má Lacey s případem mnohem víc společného než jen to, že objeví první zavražděnou ženu. Úplně klidně by se mohla stát i podezřelou. A Mark Joesbury na pochybách rozhodně je.

Knihu jsem měla doma hodně dlouho, jak vidíte, mám ještě první vydání. Ale jelikož autorka v minulých dnech vydala čtvrtý díl série, který mi přišel k recenzi, konečně jsem se do ní pustila. S první polovinou jsem docela dost bojovala. Nemusím úplně námět novodobého Jacka Rozparovače. Nebo celkově jsem až u této knihy zjistila, že nemám tu potřebu číst o rozřezaných, zmučených ženách, pohozených vnitřnostech a podobně, ať už jde o současnost či historii. A že si Sharon J. Bolton servítky rozhodně nebere. Je to pořádná drsňačka. A já nějak poslední dobou vyměklá. Neoslovila mě ale ani Lacey Flintová, hlavní postava. Vůbec ni nepřipadala jako žena s třicítkou na krku, ale spíš jako nevyzrálá dvacítka. V některých situacích se chovala opravdu nepochopitelně a zvláštně. Občas jsem měla nezkrotnou chuť na ni zařvat, ať se srovná. Čekala jsem, že se určitě časem dozvíme, co za jejím jednání stojí. A také že ano. V polovině knihy se můj náhled na knihu změnil a až do konce jsem si čtení v podstatě užívala. Autorka si skvěle poradila se zápletkou a finální rozuzlení mě hodně překvapilo. Lacey jsem v lecčems pochopila a vzala ji na milost. Však s ní budu trávit ještě spoustu času, než se propracuji k nejnovějšímu dílu série.

Knihu doporučím všem čtenářům, kteří si libují v krvavých thrillerech. Naopak slabým náturám poradím, aby raději sáhli po něčem jiném. A ještě jedna rada na konec, tuto sérii čtěte opravdu postupně, soukromý život Lacey, její minulost, je hodně zásadní a pokud začnete posledním dílem, například, o spoustu detailů přijdete. Já už mám za sebou i druhý díl a ten mi sedl hned od začátku.

O autorce:
Sharon Bolton vyrůstala v hrabství Lancashire a její raná kariéra zahrnovala příliš mnoho aktivit, z nichž některé jí dnes uvádějí do rozpaků. Všech svých mladistvých aktivit se ráda vzdala, aby se mohla stát matkou a spisovatelkou (v tomto pořadí).
Její knihy byly nominovány na všechny významné literární ceny, určené pro autory detektivek a thrillerů. Mnohé z těchto nominací proměnila ve vítězství, včetně mety nejvyšší, zisku prestižní ceny Dagger in the Library. Kolegové ze spisovatelské branže o Sharon Bolton hovoří bez výjimky s velkou úctou – za všechny ocitujme Tess Gerritsen: "S. J. Bolton mění tvář krimirománu, jak jsme ho znali doposud."

Hodnocení: 85%

RECENZE – Johana

Autorky: P. Horáková, A. Scheinostová, Z. Dostálová

Nakladatelství: Paseka

Rok vydání: 2018

Počet stran: 192

ISBN: 978-80-7432-914-2

Anotace:

Jedenácté narozeniny chce Johana oslavit se svou nejlepší kamarádkou Simonou, protože je mají ve stejný měsíc. Johanina máma cvičí džezgymnastiku a je krásná. Na tátu si Johana moc nepamatuje, zato s babičkou tráví spoustu času. Ta jí vypráví o tom, co bylo, a dovede zahnat veškeré obavy. Johanu ale vlastně kromě pitomého spolužáka Radka Hadraby a tajného obsahu babiččiny krabičky nic netrápí… Bude to stejné i za třicet let?
Svěží novela civilně a bez okázalosti mapuje třicet roků v životě dívky narozené v polovině 70. let. Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje, přesto však Johana vypovídá o historických událostech i osobních prožitcích leckdy výmluvněji, než dovedou zachytit vypjaté scény. Johana nese i svérázný literární rukopis. O jednotlivé dekády se postaraly tři výjimečné autorky.

Johaně táhne na jedenáct, nejvíc si rozumí s babičkou a žije úplně normální, obyčejný život dospívajícího děvčete. Po smrti babičky zůstává pouze s matkou, otce si skoro nepamatuje, odešel od nich, když byla ještě malá a matka o něm nikdy nechce mluvit. „Prevíti, všichni jsou stejný...“, opakuje matka  na adresu mužů pokaždé, když jí nevyjde další vztah. Johana vnímá, jak se po rozchodech utápí v depresích a častěji sáhne po skleničce, aby se záhy vrhla do dalšího vztahu. Hlavně nebýt jako ona, říká si vždy Johana, když vidí matku, jak se slabošsky poddává žalu. Ovšem plánovat si můžeme co chceme. Znáte to, člověk míní život mění.

Na Johanu jsem byla velice zvědavá. Jednu dobu se o této novele hodně mluvilo. Musím ale říct, že jsem čekala trošku víc. Mám ráda takové ty obyčejné životní příběhy, které jsou napsány čtivou formou, a to Johana je. Přesto jsem čekala, že půjde o příběh, který mě nějak zasáhne, na chvíli se mi po dočtení uhnízdí v myšlenkách. A to se nestalo. S Johanou prožíváme třicet let, od dospívání až po střední věk. Jelikož jde o útlou knihu, skoky v čase jsou velké, příběh nejde nijak do hloubky, postavy nejsou nijak precizně vykreslené. Politické události a mezníky děj pouze dokreslují, takže čtete o tom, že se Johana s matkou účastnily demonstrace v listopadu 1989, ale nijak zvlášť podrobně už se o tom nepíše. Ovšem to vůbec ničemu nevadí, příběh není zaměřený na konkrétní událost.

Byla jsem také zvědavá, jestli poznám, že příběh sepsaly tři různé autorky. Musím se přiznat, ani jsem to nijak nezaregistrovala. Děj měl po celou dobu stejné, pozvolné tempo, ani jedna třetina knihy pro mě nijak nevyčnívala, že bych si řekla, tak tato část je napsaná nejlépe.

Novelka se mi i přesto četla velice dobře. Johana mi byla blízká asi v tom, že se narodila ve stejném roce, studovala na gymnáziu, v době převratu chodila do prvního ročníku a právě se rozkoukávala, to vše mi připomínalo léta mého dospívání. Takže za sebe bych asi knížku doporučila spíš čtenářkám středního věku, dnešním mladým slečnám toho asi moc nepřinese. Nečekejte nic originálního, něco, co jste nikdy nečetli. Jde o obyčejný příběh dospívající dívky, se kterou tak letem světem prožijete třicet let.

zdroj

O autorkách:

Pavla Horáková
Pavla Horáková vystudovala obory překladatelství a tlumočnictví a serbistika na FF UK v Praze. Od roku 1997 překládá beletrii z angličtiny a srbštiny (mj. díla Kurta Vonneguta, Saula Bellowa či Iaina Bankse; v roce 2001 obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů). Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mladé čtenáře Tajemství Hrobaříků (Olympia). V roce 2011 následovalo pokračování s názvem Hrobaříci v podzámčí (Apostrof) a v roce 2012 trilogii uzavřel román Hrobaříci a Hrobaři. Editorsky se podílela na sbírce současného veršovaného folkloru Kecy v kleci (Plot 2010). V současnosti mimo jiné připravuje pravidelné pořady pro Český rozhlas 3 – Vltava a anglické vysílání Českého rozhlasu 7, kde působila jako kmenová redaktorka v letech 2001–07.

Alena Scheinostová
Alena Scheinostová se narodila v Praze v roce 1977. Je novinářka a publicistka. Pracuje v Katolickém týdeníku, přispívá do periodik orientovaných na náboženství, společnost a lidská práva.

Zuzana Dostálová
Zuzana Dostálová je dcerou spisovatele, scenáristy a režiséra Zeno Dostála. Vystudovala konzervatoř v Praze a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor violoncello. V roce 2014 založila na facebooku projekt Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní povídek a jiných literárních útvarů. Za rok a půl společné práce spolu se spisovateli, novináři a dalšími přišlo na svět 32 textů. V rámci Povídek ze zdi autorka zároveň pořádá pravidelné veřejné čtení, které doprovází na violoncello. Kromě beletrie se věnuje psaní hudebních textů a fejetonů. Novela Proč všichni odcházejí je její prvotina.

Hodnocení: 80%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Paseka, kde knihu můžete zakoupit.

Poprvé jsem otevřela – Chlapec, který přežil pochod smrti

Krásný pozdní večer, milí knihomolští přátelé :)

Po dočtení Volavky od S. J. Bolton jsem měla chuť zalovit v úplně jiných vodách a sáhla jsem po novince nakladatelství Grada Chlapec, který přežil pochod smrti. Jde vlastně o zveřejněné deníkové zápisky židovského chlapce Pavla Taussiga během jeho „putování“ koncentračními tábory a během několika měsíců po osvobození. Čekala jsem po pravdě silnější příběh, ale když se nad tím zamyslím a spoustu toho ještě autor vysvětluje v poznámkách pod čarou, Pavel prostě psal to, co cítil. A sám zmiňuje, že někdy ani nevěděl, jak některé situace popsat, něčemu tehdy vůbec nerozuměl a spoustu věcí plně pochopil až po letech. Takže kniha opravdu věrně odpovídá zápiskům jedenáctiletého chlapce a je tak i psaná. Nejde o klasický příběh, ale o interpretaci poznámek a zápisků. Myslím, že dnes večer knížku dočtu, je útlounká a navíc obsahuje mimo samotný text spoustu naskenovaných dokumentů.

Nakouknutí do mé knihovny

Krásný pozdní večer, přátelé :)

Už nějakou dobu si říkám, že bych vám mohla ukázat něco málo z mé knihovny. Knihovny jsem se dočkala až před vánoci, kdy jsme se přestěhovali. A jsem za to nesmírně ráda. I když samozřejmě místa je stále málo, co si budeme povídat. Ale o jeden, možná o dva pruhy budu moci knihovnu ještě časem rozšířit. Je to profláklá knihovna z Ikey, kterou si prostě složíte tak, jak potřebujete. Já ji mám otevřenou, ale můžete ji mít i s dvířky.

Moje knihovna čítá přes 700 knih. Ne, všechny jsou v knihovně, kterou vidíte. Mám knihy ještě na komodě, v obývací stěně a v ložnici. Tam mám hlavně knihy z antikvariátu a kuchařky. A velkou hromádku mám vždy na střídačku u rodičů, protože jsem taková mamčina soukromá knihovna.

Ano, vidíte dole ještě prázdné poličky, ale to je právě tím, že mám knihy ještě u rodičů. Až se mi nakupí zpět doma, bude zaplněno.

Poprvé jsem otevřela – Volavka

Krásné odpoledne, milí přátelé :)

Dnes vám představím knihu, se kterou v posledních dnech trávím volný čas. A je to Volavka od Sharon J. Bolton. Jde o druhý díl série s Lacey Flintovou v hlavní roli. Jak mi její postava moc neseděla v prvním dílu, tak tady mě baví. A celkově mě Volavka hodně baví. Jsem za polovinou, je to napínavé a vážně jsem zvědavá, co ze z toho všeho vyvine. Je snad normální, aby každoročně několik studentů spáchalo sebevraždu a ještě navíc úplně šílenými způsoby? Moc ne, že. No, zatím jsem neprokoukla, co má autorka úplně za lubem a těším se na rozuzlení.

Anotace:
Studium na Cambridgi bylo pro ně příslibem dobrého života. Ve skutečnosti tam našly smrt.
Slovutnou univerzitou se plíží smrt. Umírají především dívky a vždy odcházejí ze světa vlastním přičiněním. Když se však začne o celou věc zajímat policie, vyjde najevo, že psychologický profil, pohyb po sociálních sítích a aktivity zemřelých vykazují shodné rysy. Je možné, že je někdo k sebevraždě dohnal?
Dokázat tuto domněnku se zdá zprvu nemožné, a tak se detektiv inspektor Mark Joesbury odhodlá k nebezpečnému kroku: vyšle do Cambridge svou podřízenou Lacey Flintovou. Ta se má vydávat za studentku a v této roli se pokusit o odhalení skutečného pozadí podivných událostí.
Lacey Flintová ví, do jak nebezpečné mise se pouští. Vlastně i trochu pochybuje, jestli to pro ni není příliš velké sousto. Podaří se jí vylákat vrahy na světlo, anebo se stane další obětí jejich smrtonosné manipulace?

Třetí díl série si musím ještě pořídit a potom už se pustím do letošní novinky Temných říčních proudů.

To je pro dnešní článek všechno, mějte se krásně a čtěte :)

Vaše Šárka ♥

RECENZE – Jepice

Originální název: The Mayfly
Autor: James Hazel
Překlad: Petra Krámková
Nakladatelství: Domino
Rok vydání v ČR: 2018
Počet stran: 464
ISBN: 978-80-7498-262-0

Anotace:

Zmasakrované tělo v lese. Pečlivě vypracovaný plán vraždy. A sedmdesát let, které obě události dělí.

Charlie Priest, bývalý policejní vyšetřovatel a nyní prestižní londýnský právník, se stane obětí útoku. Ve vlastním bytě ho přepadne muž, který se vydává za policistu a dožaduje se jakýchsi tajných dat. Priest mu je ale dát nemůže, protože je nemá, a jen díky zkušenostem z policejní služby dokáže o vlásek uniknout smrti.

Krátce nato se v Priestově kanceláři objeví bohatý a vlivný podnikatel Kenneth Ellinder, aby si ho najal k vyšetřování rituální vraždy svého syna. Vzápětí vyjde najevo, že zavražděný mladík byl oním záhadným útočníkem a Priest je tudíž jedním z posledních lidí, kteří ho viděli živého. Musel mladý Ellinder zemřít, protože nedokázal získat to, pro co si přišel?

Priest rozplétá jednotlivé indicie a je mu stále jasnější, že klíč k vyřešení spletitého případu představují právě ona tajná data, která však nejsou nikde k nalezení. Pátrání ho postupně dovádí zpět do posledních dnů druhé světové války, kdy došlo k událostem, jejichž smrtící poselství zasahuje až do dnešních časů. Najednou začnou umírat či mizet lidé, kteří jsou pro Priestovo pátrání důležití. Z důvěryhodných osob se stávají zrádci. A proti všem těmto okolnostem stojí Priest, závodí s časem a snaží se odhalit nebezpečný odkaz tajné operace nazvané Jepice.

Charlie Priest v minulosti pracoval u policie, nyní je z něj velice prestižní advokát. Do jeho vlastního bytu se pod zpočátku celkem věrohodnou záminkou vetře cizí muž, který ho vzápětí napadne a požaduje po něm jakási tajná data. Priest vůbec neví, o co kráčí a jen o fous unikne smrti. Zato sám útočník je záhy nalezen mrtev. U Priesta v kanceláři se objeví útočníkův otec, který požaduje po Charlim pomoc při vyšetřování brutální vraždy nevlastního syna. Přichází s dcerou, chladnou elegantní kráskou. Priest váhá, zda vlivnému muži pomoci. Je však v případu už stejně zapletený a mohlo by mu jít i o vlastní život. Začíná se tak rozjíždět napínavé a spletité pátrání, které nás zavede dokonce o desítky let zpět do období těsně po 2. světové válce. Přibývají mrtví a nezvěstní lidé. Jakou roli v tom všem hraje Jepice?

Do Jepice jsem se pouštěla tak trochu opatrně a s nejistými pocity. Nový neznámý autor na scéně... Sedne mi jeho styl? Když jsem se začetla, trošku jsem si povzdechla nad tím, že hlavní postava prostě nemůže být normální, musí mít alespoň psychickou poruchu, když už není alkoholik. Asi trend dnešní doby či co. Navíc mám pocit, že se Priestova porucha nijak zásadně v příběhu neprojevila a děj neovlivnila. Ale třeba si to autor schovává do dalších dílů. Nicméně i přesto mě kniha zaujala a s chutí jsem obracela stránku za stránkou. V jedné ze dvou časových linií se dostáváme o desítky let zpět do Německa roku 1945. Až tam sahají kořeny autorova příběhu a hlavní zápletky. Ovšem této linii vyhradil James Hazel mnohem menší prostor než té hlavní, současné. A já jsem za to ráda. Řekla bych, že se příběh rozvíjel poklidnějším tempem, o to šokující až grandiozní závěr si pro nás autor připravil. Někdo může říct, že už je ten závěr překombinovaný, mně naopak naprosto sedl a poslední třetinu knihy jsem si asi užila nejvíce.

James Hazel se čtenářem rozhodně nejedná v rukavičkách a nebojí se poměrně drsných pasáží, na to se připravte. Co se týče postav... Co bych vytkla hlavní postavě, jsem už zmínila na začátku, jinak mi byl Charlie Priest sympatický a těším se na další příběhy s ním. Myslím, že ho autor vykreslil uvěřitelně, životně, nejde o žádnou plochou postavičku. Zaujaly mě také vedlejší postavy příběhu, jako třeba Priestův bratr nebo nevlastní sestra brutálně zavražděného útočníka. Oba autor rovněž ztvárnil velice dobře. V příběhu nechybí ani nějaké ty citové vztahy, ovšem nijak nenaruší či nezastíní hlavní thrillerovou dějovou linii.

James Hazel psát nepochybně umí, a jelikož je Jepice jeho prvotina, můžu jedině zatleskat a netrpělivě vyhlížet u Domina další dílka. Rozhodně se máme na co těšit.

Já za sebe Jepici určitě doporučuji, autor ve své první knize zazářil a milovníci thrillerů si jistě přijdou na své.

O autorovi:

Než se James Hazel rozhodl věnovat psaní a literatuře, pracoval jako právník v soukromé advokátní kanceláři specializující se na korporátní spory a pracovní právo. Pak se ale rozhodl věnovat tomu, co chtěl vždycky dělat nejvíc – psaní knih.

Román Jepice bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co se v současné době objevuje na poli britského thrilleru – jedná se o autorovu knižní prvotinu, která je zároveň prvním dílem série s detektivem Charliem Priestem, o němž toho jistě ještě mnoho uslyšíme.

James Hazel žije s manželkou a třemi dětmi na okraji Lincolnshire Wolds, zajímá se o kriminologii a je vášnivým čtenářem thrillerů. Miluje indie hudbu a líbí se mu všechno, co je retro.

Hodnocení: 87%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Domino, kde můžete knihu zakoupit.

 

Knižní přírůstky – červen #1

Krásný den vám všem :)

Dnes tady máme první červnové přírůstky. Dorazil mi nádherný balíček z nakladatelství Grada. Barunka mi poslala nabídku, abych si vybrala knihy, po kterých mé srdce plane. Nabídka byla úžasná a hodně lákavá, takže jsem se mírně rozjela. 

Poprvé jsem otevřela – Johana

Krásný den, milí přátelé :)

Po thrillerové náloži jsem dostala chuť sáhnout do klidnějších vod a vybrala jsem si knihu Johana od trojice autorek P. Horáková, A. Scheinostová, Z. Dostálová. Při čtení tedy nemám vůbec pocit, že by knihu napsali tři různí lidé. Styl psaní mi přijde stále stejný. Jde o příběh Johany, který započne v jejích jedenácti letech a končí na prahu čtyřicítky. Musím říct, že se mi kniha čte moc dobře. Nejde o žádný originální příběh, ale pokud autor umí, v našem případě autorky, může i z obyčejného životního příběhu vzniknout čtivé dílko.

Anotace:

Jedenácté narozeniny chce Johana oslavit se svou nejlepší kamarádkou Simonou, protože je mají ve stejný měsíc. Johanina máma cvičí džezgymnastiku a je krásná. Na tátu si Johana moc nepamatuje, zato s babičkou tráví spoustu času. Ta jí vypráví o tom, co bylo, a dovede zahnat veškeré obavy. Johanu ale vlastně kromě pitomého spolužáka Radka Hadraby a tajného obsahu babiččiny krabičky nic netrápí… Bude to stejné i za třicet let?

Svěží novela civilně a bez okázalosti mapuje třicet roků v životě dívky narozené v polovině 70. let. Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje, přesto však Johana vypovídá o historických událostech i osobních prožitcích leckdy výmluvněji, než dovedou zachytit vypjaté scény. Johana nese i svérázný literární rukopis. O jednotlivé dekády se postaraly tři výjimečné autorky.

Knihu vydalo nakladatelství Paseka v dubnu letošního roku. Knížka je útlounká, nemá ani 200 stran. 

Zaujala vás Johana? Máte rádi podobné příběhy? Napište mi, jestli se hodláte do Johany také pustit.

Vaše Šárka ♥

Knižní přírůstky – květen #2

Krásný večer, milí knihomolové :)

Nestíhám, plno článků čeká ve frontě a čas nemilosrdně běží. Dnes tady mám pro vás ještě poslední květnové přírůstky a zanedlouho vyjdou první červnové. Dnes jsem totiž dostala krásný balíček z nakladatelství Grada.

Kdo vyhrál Juttu?

Krásný sobotní den, milí knihomolové :)

Máme tady vyhodnocení soutěže o Juttu. Zde na blogu vás soutěžilo pouze 8, na instagramu 26 a pod článkem na FB stránce 12. Na instagram, bohužel, už asi deset dní nemám přístup a myslím, že účet už ani fungovat nebude a budu si muset založit nový. Jsem z toho neskutečně otrávená, ale tak co s tím nadělám. Výherce ale ochuzen určitě nebude.

Kdo tedy vyhrál?

Pod článkem na FB stránce jeden výtisk získá Iveta Šáchová.

Na instagramu, na který tedy alespoň vidím, vyhrává výtisk Jutty @siraelxy. S výherkyní se určitě spojím, rozhodně nebude o svou výhru ochuzená jen kvůli nějakému hackerovi.

A kdo vyhrává na blogu?

Na blogu vyhrává jeden výtisk Lucie Kopřivová a druhý Veronika Hladíková.

Všem vám moc gratuluji a ozvěte se mi, prosím, na můj email sarkabooks@seznam.cz nejpozději do pondělí. Pokud od někoho zprávu nedostanu, bude vybrán další výherce. Na koho kontakt mám v komentáři, samozřejmě mu napíšu :)

Pokud jste nevyhráli a kniha vás opravdu zajímá, můžete si ji zakoupit ZDE.

Mějte se krásně a užijte si víkend :)

Vaše Šárka ♥

Měsíční shrnutí – březen, duben a květen

Zdravím vás, milí přátelé :)

Před několika dny jsem zjistila, že jsem úplně zazdila nejen shrnutí za duben, ale také za březen. No jo, stane se. Takže vám dnes sepíšu shrnutí za všechny tři poslední měsíce, tedy březen, duben, květen. Článek bude delší, ale to mi určitě odpustíte.

V březnu jsem dočetla knihu Osmý příchod syna od Petra H. Bindera, přečetla Poslední paní Parrishovou od Liv Constantine, Skoncovat s Eddym B. od Édouarda Louise, Co zbylo z mojí sestry od Nualy Ellwood a rozečetla Sůl do rány od Becky Masterman.

Osmý příchod syna mě nijak nenadchnul, myslím, že by oslovil spíš mužské čtenářské publikum. Hodnotila jsem 69% a recenzi najdete zde.

Poslední paní Parrishová mě naopak hodně nadchla, čtení jsem si užívala od samého začátku. Hodnotila jsem 98% a recenzi si můžete přečíst tady.

Skoncovat s Eddym B. je velice syrově napsaná kniha, prostě reálná jako sám život. Určitě doporučuji k přečtení. Kniha ode mě dostala 95% a recenzi najdete zde.

Rovněž v knize Co zbylo z mojí sestry jsem našla vynikající příběh se zajímavým námětem. Nenechte si ho ujít. Hodnotila jsem 97% a recenzi čtěte zde.

Sůl do rány měsíc završila, tedy alespoň její část. Knihu jsem dočítala v dubnu. Skvělá detektivka, autorčin styl psaní mi sedí, přestože se tak trochu vymyká tomu, co upřednostňuji, a sice svižný děj a spád. Ovšem Becky si mě prostě získala i svým pomalejším tempem.

Vůbec nevím, jestli dokážu vybrat TOP knihu měsíce. Asi se budu řídit hodnocením a myslím, že to tak i cítím, a nej byla Poslední paní Parrishová.  Ovšem kromě první knihy, která byla nejslabší, byly všechny opravdu vynikající.