Recenze - Pořád jsem to já

Autorka:                     Lisa Genova

Překlad:                     Karina Matějů

Nakladatelství:        Práh

Rok vydání v ČR:    2015

Počet stran:              244

„Přicházíme o včerejšky a v zítřky moc doufat nemůžeme – pro co tedy žijeme? Žijeme pro dnešní den. Pro přítomný okamžik. Poměrně brzo přijde zítřek, kdy zapomenu, že jsem tu před vámi stála a promlouvala k vám. To ale vůbec neznamená, že jsem dnes naplno neprožila každou vteřinu svého projevu. Já dnešek možná zapomenu, ale to vůbec neznamená, že by dnešek nebyl důležitý.“

Anotace:
Strhující příběh profesorky psychologie, která kvůli nevyléčitelné nemoci postupně ztrácí paměť a vzpomínky. Přesto ale zjišťuje, že jí každý nový den přináší nečekané naplnění i lásku.

Alice Howlandová je hrdá na to, co v životě dokázala. Ačkoli jí bude teprve padesát, je uznávanou profesorkou kognitivní psychologie na Harvardu a světově proslulou odbornicí v oboru psycholingvistiky, má tři dospělé děti a úspěšného manžela, také známého vědce. Zničehonic se však u ní začne projevovat nezvyklá zapomnětlivost a chvilkové ztráty orientace a do jejího života vstoupí tragická diagnóza časné formy Alzheimerovy choroby.

Nevyhnutelné příznaky počínající demence ji pomalu připravují o osobnost a dříve tak nezávislá a ambiciózní Alice se učí žít pro přítomnou chvíli. Zatímco dřív stavěla na první místo akademickou kariéru, je najednou nucena přehodnotit nejen svůj vztah s manželem a očekávání týkající se budoucnosti jejích dětí, ale i své představy o tom, kdo je a jaké je její místo v tomhle světě.

Alici Howlandové bude padesát let. Porodila tři děti pětadvacet let excelovala jako profesorka psychologie na Harvardově univerzitě. Náhle začíná mít divné stavy. Při jedné přednášce si nedokáže vzpomenout na slovo a dokončit větu. Při pravidelném běhání v okolí svého bydliště se najednou cítí dezorientovaná. Neví, kde je, kudy se dostane domů. Další a další podobné situace se ve zkracujících se časových intervalech opakují. Alice zapomene odjet na letiště, zapomene téma své přednášky, přestože se na ni krátce předtím připravovala, nepozná po několika hodinách kolegovu manželku, se kterou se seznámila týž večer na večírku, zapomene recept na pudink, který vařila nesčetněkrát... Problémy s pamětí přisuzuje blížící se menopauze, i když v duchu tomu sama nejspíš nevěří. Lékaři ji však po sérii vyšetření vyvedou z omylu a vyřknou nemilosrdný ortel. Výpadky krátkodobé paměti způsobuje časná forma Alzheimerovy choroby. 

Alici, úžasné, inteligentní ženě a profesorce, kterou všichni uznávají, se rázem zbortí celý dosavadní život. Musí přestat cestovat, píše si seznamy činností, které má daný den udělat a každý večer uléhá se strachem, co bude zítra, zda ještě pozná svého manžela a děti.

Jednoho krásného dne ale zapomene, jak jíst zmrzlinu z kornoutku, jak si zavázat tkaničku i jak chodit. Jednoho krásného dne nevydrží její neurony zodpovědné za prožívání rozkoše nápor nahromaděného beta-amyloidu a ona přestane být schopná užívat si věci, které dřív milovala. Jednoho krásného dne přestane chápat, co je krásný den.

Přála si mít radši rakovinu. Ve vteřině by Alzheimera vyměnila za rakovinu. Styděla se, že si něco takového přeje, a navíc takové palné představy nikam nevedly, ale stejně na chvilku popustila uzdu fantazii. Kdyby měla rakovinu, měla by proti čemu bojovat. Mohla by jít na operaci, ozařování a chemoterapii. Existovala by aspoň nějaká šance, že může vyhrát.

Knihu jsem četla jedním dechem, i když mi u ní rozhodně nebylo lehko. Přestože není psána ich-formou, do role Alice se vžijete velmi rychle a budete příběh prožívat s ní téměř tak silně, jako byste na chvíli byli v její kůži. Pocítíte tu neskutečnou bezmoc člověka, který chce bojovat za svůj dosavadní život, ale ví, že je to marné. Budete Alici se slzami v očích litovat, když budete číst, jak choroba dokáže člověka degradovat, dostat do ponižujících situací, sebrat mu veškeré sebevědomí. Budete ji také obdivovat za to, že se nevzdává a snaží se s nemocí rvát, dokud to jde. Poznáte, jak se s chorobou blízkého člověka vyrovnává rodina, manžel, děti. Musí být moc těžké sledovat milovanou osobu, jak se nám mění před očima.

Bylo mi u knihy moc smutno, protože jsem stále měla na mysli, že tato zákeřná choroba může potkat kohokoliv z nás či našich blízkých.

Příběh Alice Howlandové si určitě přečtěte. Je to čtení plné emocí a také si všichni uvědomíte... i já..., že bychom měli svůj život žít naplno, dokud můžeme. 

Určitě se chci co nejdříve podívat na film v hlavní roli s báječnou Julianne More.

Položila prázdnou skleničku na linku vedle dřezu a hodila deku i knížku na pohovku v obývacím pokoji. Zastavila se, připravená k dalšímu přesunu, ale potřebovala dát nohám přesnější instrukce. Kvůli čemu sem přišla? V duchu se vrátila po vlastních stopách - deka a kniha, sklenice na lince, veranda a John. Už brzo má jet na tu konferenci o Alzheimerovi. Že by v neděli? Pro jistotu se ho musí zeptat. Chtěli si jít zaběhat. Venku bylo trochu chladno. Přišla si pro mikinu! Ne, to nebylo ono. Už ji měla na sobě. Sakrafix.

Když už byla skoro u domovních dveří, ohlásil se naléhavý tlak v močovém měchýři sám a došlo jí, že si nutně potřebuje odskočit. Rychle běžela zpátky halou a otevřela dveře od záchoda. Jenže k jejímu obrovskému překvapení za nimi nebyl záchod, ale smeták, mop, kýbl, vysavač, nářadí, žárovky, baterie a čistící prostředky. Komora.

O autorce:

Lisa Genova získala doktorát z neurologie na Harvardově univerzitě a píše články pro internetový portál americké alzheimerovské společnosti (National Alzheimer´s Association). Její kniha Pořád jsem to já (Still Alice) se stala světovým bestsellerem. Prodalo se jí víc než dva miliony výtisků a byla přeložena do 31 jazyků. V roce 2014 byla zfilmována a Julianne More dostala Oscara za ztvárnění hlavní hrdinky. Genova mezitím vydala další dvě knihy. Žije s rodinou v americkém státě Massachusetts.

Hodnocení: 5/5