Recenze – Matčiny dary

Autorka:                   Cecilie Enger

Překlad:                     Alice Týnská

Nakladatelství:       Moba

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:             231

Snad odevšad kynou nám na znamení,

při zvratu zaúpí: Ucti památku!

Všední den, jenž odvane a již není,

stane se darem, jímž nebyl zpočátku.

(Rainer Maria Rilke)

Anotace:

Když Ceciliina matka skončí v důsledku zákeřné Alzheimerovy choroby v pečovatelském ústavu, rozhodne se Cecilie dát do pořádku rodný dům. Během úklidu narazí na matčiny úhledně zaznamenané seznamy všech vánočních dárků, které rodina v průběhu čtyř desetiletí nejen darovala, ale také dostala. A ke každému dárku se váže životní příběh nějakého člověka. Tyto seznamy jsou pro Cecilii určitým vodítkem pro sepsání rodinné historie od konce 19. století až po současnost… Jedinečná kniha, která se stala v Norsku bestsellerem, je úžasnou cestou časem i obrazem jedné neobyčejné rodiny.

Seznamy vánočních dárků z roku 1965 se nesou ve znamení autíček Matchbox a nástupu umakartu. Malá žlutá a červená kovová autíčka pro chlapce a umakartová prkýnka na krájení chleba pro mladé novomanžele mezi kamarády a příbuznými – mimo jiné i pro Maju Lise a Arneho. Odteď se nůž na krájení chleba neměl zařezávat do dřevěných prkýnek s třískami; umakart byl takový, jak reklama slibovala: nový. Praktické šedé prkýnko s černým pavučinovým vzorem, které odolávalo poškrábání nožem.

Ceciliina matka Ruth musela být umístěna do pečovatelského domu, protože vinou Alzheimerovy choroby, která u ní poměrně rychle postupuje, již nebyla schopná se o sebe a dům postarat. Dům Cecilie a její sourozenci prodávají. Nastává smutná část vyklízení zařízení a vlastně i vzpomínek. Cecilie objeví staré seznamy vánočních dárků, které si její matka vedla. V seznamu jsou sepsáni úplně všichni příbuzní a přátelé, kteří od matky někdy v minulosti dostali dárek k vánocům. Cecilii seznamy nejprve velmi překvapí, poté se však ponoří do vzpomínek, které se jí při pročítání vybavují.

Myslím, že k nastínění děje těchto několik vět úplně stačí. Na knihu jsem se hodně těšila, ale moje očekávání nebyla až tak úplně naplněna. 

Představovala jsem si, že ze stránek na mě dýchne hřejivý příběh plný vánoční atmosféry. Ovšem skutečnost potom byla trošku jiná. Vzpomínky, kterými se Cecilie probírá, nejsou vždy jen příjemné. Navíc v ní vyvolávají spoustu otázek, které jí matka již nedokáže zodpovědět. Stále jí není jasné, proč si matka seznamy vánočních dárků vedla. Někdy měla pocit, že už snad ani nešlo o láskyplné obdarovávání, ale čistě o povinnost. 

Ovšem matka jí taje minulosti již neosvětlí, protože nejspíš by si na nějaké staré vánoční seznamy ani nevzpomněla anebo by ji vzpomínky zbytečně rozrušily.

Očekávala jsem tedy hřejivý, vánoční atmosférou protkaný, možná trochu melancholický, příběh, ale spíše se mi dostalo monotónního depresivního vyprávění. Možná je to problém toho očekávání, těch představ o ději, který si čtenář dopředu v podstatě vybájí :) Kniha totiž určitě není špatná, jen prostě nečekejte tu úžasnou vánoční pohodu, spíš lehce poetický, celkově smutný příběh matky a dcery, odehrávající se z velké části v minulosti, ve vzpomínkách. Trochu mě ovšem mrzí, že ve mně autorka nedokázala vyvolat téměř žádné emoce, přestože jde o autorčin vlastní příběh.

Navíc jsem se občas ztrácela v postavách... Sourozenci Ceciliiných rodičů, sourozenci jedné babičky, druhé babičky, další příbuzní, sourozenci a vlastní děti Cecilie. Vzpomínky, vázající se k jednotlivým dárkům, zastupovaly v podstatě jednotlivé kapitoly, někdy kratší, jindy delší. Postavy v nich však  nebyly nijak zvlášť propracované a tak na mě tolik množství lidí působilo poněkud zmatečně. Někdy jsem se musela pídit, jestli pluji ve vodách vzpomínek či současnosti.

„Ahoj mami! To jsem já Cecilie, tvoje nejstarší dcera!“ přivítám se s ní. 

„Ona je na mě vždycky hnusná,“ utrousí matka a zvedne se ze židle.

Obejmu ji. Ucítím poněkud výraznou vůni.

„Běž jinam, protože tady budeme sedět,“ řekne. „Fuj! Vy jste odporní! Říkám to na rovinu. Já – to – tak – nechci.“

Matka vysloví každé slovo zvlášť a se vztekem v hlase.

„Podívej se!“ řeknu. „Narcisy!“ Natahují k ní kytici žlutých květů. „Ty jsou pro tebe. najdu pro ně nějakou vázičku.“ Pohnu kyticí, aby tak mohla slyšet zvuk čerstvých květin, které zavržou, když se o sebe lístky vzájemně otřou.

„Jestli si myslí, že ví všechno mnohem líp, tak se pletou.“

Při mojí poslední návštěvě předvedla podobně zmatený monolog. Neustále ji někdo pronásleduje. Její osobnost se pomalu rozkládá, a teď už i přestala chápat, co je dárek.

Matčiny dary určitě můžu doporučit všem čtenářům, kteří mají chuť na lehce poetický, možná malinko depresivní příběh bez jakýchkoliv zvratů.

Kniha je velmi krásně graficky zpracovaná.

O autorce:

Pro informace o Cecilii Enger navštivte například stránky Wikipedie a nebo tyto webové stránky.

Hodnocení: 3/5

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Moba, kde knihu Matčiny dary můžete zakoupit.

Recenze - Lovci lebek

Autoři:                       Hana Hindráková, Jiří Johánek

Nakladatelství:      Cosmopolis

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:              223

Anotace:

Posledních deset let zatemnila Jaroslavův mozek jediná myšlenka. Myšlenka na pomstu. Tehdy boss ukrajinské mafie zastřelil jeho kolegu Lukyho, po kterém zůstala těhotná žena. Ačkoliv Jaroslav konečně dostal nabídku práce u speciální jednotky lovců lebek, má ke spokojenosti daleko. Život mu komplikují nevyřešené dluhy z pokeru, sílící tlak vymahačů a postupný rozpad rodiny. 

I pracovní úspěchy střídají neúspěchy. Ukrajinská mafie posílá do Čech nebezpečného nájemného vraha, aby zlikvidoval nepohodlné svědky, po nichž pátrá také Jaroslavova jednotka. Zdá se, že nájemný vrah s andělskou tváří je vždy o krok napřed...

Jaroslav Jelínek se ani po deseti letech nedokáže vyrovnat se smrtí parťáka a nejlepšího kamaráda Lukáše. Lukyho zabil člen ukrajinské mafie a Jaroslav si celé roky vyčítá, že tomu nedokázal zabránit. Po Lukášovi zůstala těhotná manželka Elena. Jaroslav svůj žal utápí v alkoholu a nemyslí na nic jiného než na pomstu. Navíc je Alexandr Ivanov, po deseti letech propuštěn z vězení a po smrti jeho bratra Dimitrije se stává bossem ukrajinské mafie. Jaroslav nemůže přenést přes srdce, že je kamarád mrtvý a vrah opět na svobodě. Jeho útěkem k alkoholovému opojení velmi trpí Jardova manželka Martina i dvě děti, Zuzka a Jindříšek.

Jaroslav je skvělý polda a dostává se na vysněné místo k Lovcům lebek, k speciálnímu pátracímu útvaru s oficiálním názvem Oddělení cíleného pátrání služby kriminální policie a vyšetřování s celorepublikovou působností. Dlouho po tomto oddělení Jaroslav toužil, ovšem teď mu alkohol komplikuje i jeho pracovní činnost. Doma se situace nelepší, Jaroslav se o to ani nijak nesnaží, byť si předsevzal, že se pokusí s Martinou problémy urovnat. Pracovně je hodně vytížen, ale i když by si mohl na rodinu udělat čas, raději se uchýlí k láhvi. Nemůže se tak divit, že si Martina najde přítele a požádá o rozvod. Jaroslav se k tomu všemu topí v dluzích, které si nadělal hrou pokeru a na záda mu dýchají vymahači. Zkrátka hroutí se mu jak osobní, tak i pracovní svět. V práci nad ním šéf také nemůže stále držet ochrannou ruku, navíc je Jarda taky tak trošku samorost a pravidla pro něj nejsou vždy na prvním místě. 

Lovci lebek pátrají po nájemném vrahovi „Andílkovi“, kterého do Čech povolala ukrajinská mafie, v čele s Alexandrem Ivanovem. Andílek má zlikvidovat několik lidí, kteří se stali nepohodlnými. Ohroženými se stávají také tajní agenti a jejich rodiny i sám Jaroslav.

Od autorky jsem prozatím nečetla žádnou knihu, ale samozřejmě vím, že dosud psala příběhy s úplně jinými tématy. Námět této knížky mě celkem oslovil a byla jsem zvědavá, jak si s tímto žánrem autorka poradí.

Kniha určitě není špatná. Ovšem mohla být mnohem více propracovaná, myslím, že námět fungování speciální pátrací jednotky k tomu sám vybízí. Příběh mohl obsahovat více akcí, zásahů, výslechů. Vždy, když jsem začínala být napnutá, najednou bylo po všem. Chvílemi jsem měla pocit, že místo detektivního románu čtu krimi reportáže.

Postavy mě nijak zvlášť neoslovily. Jaroslava mi zpočátku bylo líto, ale potom už mě svou láskou k whisky pěkně štval. Ani ostatní vedlejší postavy příběhu na mě ničím zvláštním nezapůsobily. 

Knihu bych asi neřadila mezi thrillery, spíš krimi, detektivky. Četla se velice dobře a rychle díky krátkým kapitolám a velkému fontu. Ale v tomto případě bych si přála, aby kniha byla delší a sdílnější. 

Nakouknutí pod pokličku speciální jednotky bylo určitě zajímavé, jen ta dějová stručnost příběhu trochu ubrala na atraktivitě. 

Přestože podle mě nebyl úplně využit potenciál, který námět mohl nabídnout, myslím, že za přečtení kniha určitě stojí. Pár příjemných hodinek s ní strávíte.

O autorech:

Hana Hindráková

Autorka pochází z Trutnova a kromě knih miluje cestování. V rámci realizace projektů rozvojové spolupráce se pětkrát dostala do africké Keni. Navštívila také Maroko, Kapverdy, Nový Zéland, Nepál, Chile, Argentinu, Portoriko a další země.

Hana je autorkou čtyř románů z afrického prostředí: Děti nikoho, Karibu Keňa, Dobrovolnice, Očarovaná. Nyní pracuje na románu Smrtící byznys, který se bude odehrávat v Ugandě. 

Jiří Johánek

Jiří pracuje od roku 2005 jako policista, do roku 2008 sloužil v Karlovarském kraji, nyní v Plzeňském kraji. Kniha Lovci lebek je jeho prvotinou.

Hodnocení: 3,5/5

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji samotné autorce paní Hance Hindrákové. 

Knihu koupíte například zde.

Recenze - Oběšení psi

Autor:                         Jens Henrik Jensen

Překlad:                     Magdalena Jírková

Nakladatel:               Omega

Rok vydání v ČR:    kniha vyjde na podzim 2016

Počet stran:              412

Anotace:
Niels Oxen, bývalý příslušník dánské armády, nositel nejvyššího vyznamenání, je nyní bezdomovec žijící v severozápadní části Kodani. Válečný veterán sbírá vratné láhve a žije z odpadků ze supermarketů.
V naději, že přemůže své vnitřní démony, míří bývalý člen speciálních jednotek na sever, na Jutský poloostrov, kde si zřídí tábor v lese a vede prostý život. Ale ten se brzy změní v noční můru.
Po noční návštěvě středověkého hradu na okraji lesa se stane podezřelým z vraždy jeho majitele, bývalého velvyslance a zakladatele vlivné výzkumné skupiny.

Dánská policie a zpravodajská služba přijedou nápadně brzy a dřív než má Niels čas cokoli udělat, jsou on a neortodoxní agentka Margrethe Franck zataženi do vyšetřování série záhadných vražd, které spojuje jeden prvek: oběšení psi.

Oběšení psi vyšli v Dánsku v roce 2012, dočkali se výborné kritiky a bylo prodáno více než 20.000 kusů.

„Ty si myslíš, že Oxenova cena je příliš vysoká,“ řekl Mossman Rytterovi několik dlouhých okamžiků poté, co za sebou Oxen zavřel dveře.
Všichni tři stáli u velkého okna a dívali se do parku. Šéf operativy byl první, kdo okomentoval schůzku s válečným veteránem.
„Domnívám se,“ začal Rytter. „Čtvrt miliónu za něco, o čem vlastně nevíme, co to je. A navíc na černo. Myslím si, jak už jsem říkal dřív, že je nanejvýš pochybné zapojovat neřízenou střelu, jakou je náš traumatizovaný válečný hrdina.“
„Pěkně tě přidusil, co, Martine,“ zabručel Mossman. „Proto máš tenhle názor?“
Rytter naštvaně zavrtěl hlavou.
„A ty bys do něj vpálila kulku, jestli se nemýlím, Margrethe,“ podotkl.
„Jen do stehna,“ odpověděla a koukala se přes zelené vršky stromů v parku.
„Pokračuj s prohledáváním Oxenovy minulosti. Chci vědět všechno, co se na něj dá najít. Tím myslím opravdu všechno. A co nejrychleji se musíme dostat k jeho složce od psychologa.“

Zásadní postavou detektivního příběhu dánského autora je bývalý elitní voják, nositel nejvyššího vyznamenání, ovšem nyní v podstatě bezdomovec Niels Oxen. Oxen má díky svému nasazení v několika misích psychické problémy, noční můry. Ve vzpomínkách se mu vrací otřesné zážitky, kterých nebylo právě málo, a ztěžují mu současný život. Nestýká se ani se svým synem, nevyhledává společnost lidí, uzavřel se do sebe a má problémy s někým hovořit. Se svým psem, bílým samojedem, odchází do lesů, kde se utáboří a žije životem poustevníka. Doufá, že se mimo civilizaci se svou minulostí a jejími následky lépe vyrovná. Ale ani tady ho, bohužel, nečeká klid. Jednou v noci se přikrade se svým psem k zámku Nørlund, chce se na něj zkrátka jen podívat. Ke své hrůze však v blízkosti zámku objeví oběšeného psa. Okamžitě prchá, ale přestože pochopitelně zanechá stopy a pes není jedinou mrtvolou, je nalezen také mrtvý majitel zámku, významný politik a zakladatel jistého fondu, je Oxen považován na podezřelého. 

Úmrtí není samozřejmě první a každému předchází oběšení psího miláčka oběti. Barbarská tradice věšení psů pochází ze Španělska. Španělsko povoluje jako jedna z mála zemí lov s pomocí chrtů. Avšak pro lovce jsou psi jen nástroj a nejsou-li dost výkonní, bez milosti jsou oběšeni. Je to příšerné.

Když se prokáže, že Oxen je bývalý elitní voják, je svým způsobem „donucen“ k pomoci při pátrání po vrahovi. Nebo má být jen využit? Do pátrání je nasazena dánská policie a zpravodajská služba, protože oběti se pohybovaly ve vysoké politice. Oxen začíná spolupracovat s velice inteligentní policistkou, která i přes svůj tělesný hendikep odvádí skvělou práci. Případ se stává čím dál víc zamotanější a zapeklitější.

Musím říct, že s touto knihou jsem se trápila víc než deset dní. Tím nechci říct, že je špatná, to rozhodně ne. Jen asi nebyla to pravé ořechové pro mě. Politické pozadí pro mě znamenalo dost velký problém. Navíc spousty jmen a názvů, která jsou v dánském jazyce absolutně nezapamatovatelná, velké množství postav ať už z dánské policie či zpravodajské služby. Náhlé skoky do Oxenovy minulosti. To všechno mi utvářelo v hlavě jeden velký chaos a bránilo mi v plynulém čtení. 

Jinak příběh je sám o sobě určitě zajímavý. Odvíjí se tedy pomaleji, já mám raději děj, který má spád. I když to je také individuální a záleží na samotném příběhu. Naštval mě tedy konec, ale co si budeme povídat o politice... Nepřekvapil mě.

Oběšené psy doporučuji určitě všem čtenářům, kteří mají rádi politické prostředí, rozvláčnější děj. A myslím, že kniha sedne více mužům než ženám.

Přestože jsem z knihy nebyla nadšená, Niels Oxen si svým způsobem získal moje sympatie. A pokud jednou vyjde další kniha od autora s tímto hlavním hrdinou, a nebude se týkat jen a pouze politiky, myslím, že si ji přečtu.

O autorovi:

Jens Henrik Jensen se narodil 6. května 1963 v Søvind u města Horsens. V roce 1982 absolvoval střední školu Horsens Statsskole a začal studovat žurnalistiku, kterou dokončil v roce 1987. Poté působil jako sportovní novinář v deníku Vestkysten a jako šéf výroby v JydskeVestkysten, kde též zodpovídal za titulní stranu novin. V roce 1989 přesídlil do Inlandgruppe. Od roku 2001 byl redaktorem zpravodajství, o rok později se stal jeho ředitelem. Uskutečnil několik delších zahraničních cest, v letech 1987-88 navštívil Jižní Ameriku, Rusko a Balkán. Jens Henrik Jensen nyní žije na pobřeží Severního moře ve městě Esbjerg.

Autor krimi série Nina Portland a Kazanski. V roce 2012 začal psát trilogii Niels Oxen.

Hodnocení: 3,5/5

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Omega a knihkupectví Knihy Dobrovský, kde knihu můžete po vydání zakoupit.

Recenze - Anna a Vlaštovčí muž

Autor:                         Gavriel Savit

Překlad:                     Věra Klásková

Nakladatelství:       Paseka

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:             208

Anotace:

Píše se rok 1939. Sedmiletá Anna, dcera profesora krakovské univerzity, se poté, co otce zatkne gestapo, náhle ocitá na světě sama. Pak se ale setká s tajemným mužem, který rozumí vlaštovčí řeči a dokáže si poradit s nepřátelskými vojáky i s celou řadou dalších problémů. Tak začíná velké dobrodružství, ve kterém mezi Annou a jejím záhadným ochráncem vznikne těsné pouto, zatímco společně putují válkou rozvrácenou zemí a vzájemně si dodávají sílu. Nebezpečí však číhá na každém kroku - a jak se má Anna přesvědčit, i tam, kde ho člověk nejméně čeká.

Hlavní postavou této velmi zvláštní knihy je sedmiletá Anna. Žije pouze se svým otcem, profesorem Jagellonské univerzity. Píše se rok 1939 a Anna se ocitá sama na ulici, poté co je její otec deportován do koncentračního tábora, ze kterého se nikdy nevrátí.

V životě sedmileté holčičky se objevuje záhadný, vysoký muž. Vlaštovčí muž. Anna je ráda, že již nezůstává sama a vydává se s cizincem na putování válkou týranou zemí.

Za normálních okolností Anně nebylo docela jasné, zda je Vlaštovčí muž vůbec člověk jako ona. Soustavně se choval odtažitě, dokázal se tvářit, jako by svět byl jiný než ve skutečnosti, a chvíle, kdy si nejúporněji přála zjistit, co si její společník myslí, byly právě ty, kdy bylo nejméně pravděpodobné, že se jí to podaří.

Avšak v bažinách se Vlaštovčí muž uvolnil. Tam se stával více něčím, co by Anna dokázala chápat - a po ničem netoužila víc. Už dávno sice zavrhla nápad, že by se pokusila popsat Vlaštovčího muže pomocí toho, v čem se mu podobali lidé, které znala z dřívějška - fakt byl, že se mezi nimi zkrátka nenašel nikdo jako on-, ale pořád si přála zjistit, kým pod slupkou dlouhých prstů, strniště a cestovštiny vlastně je. Chtěla vědět, jakým jazykem promlouvá jeho srdce.

Kniha mě zaujala hned svou anotací. Sedmiletá Anna byla na svůj věk v určitých oblastech velmi chytrá, díky svému otci slušně ovládala několik jazyků. Na zadní straně knihy je napsáno, že příběh je nejlepší knihou roku pro mladé čtenáře. Já si myslím, že je rozhodně určena pro všechny, kteří hledají něco trochu zvláštního, místy nerealistického, místy naopak realistického až dost. A to opravdu bez ohledu na věk.

Chvílemi vám může kniha připadat trochu jako pohádka, možná i díky té dětské naivitě a nevinnosti, ale rozhodně jí není. Krutost druhé světové války zde autor totiž místy popisuje opravdu syrově a detailně. Což působí hodně kontrastně k některým dalším pasážím knihy, které se právě snaží působit tím trošku pohádkovým dojmem.

Vůbec neumím nijak vysvětlit, jaký vztah jsem si ke knize vytvořila. Je prostě zvláštní, úplně jiná než knihy, které jsem dosud četla. Chcete se dozvědět, jaký význam má „cestovština“ a kdo se skrývá za vlky a medvědy? Přečtěte si Annu a Vlaštovčího muže.

S knížkou jsem to měla trošku jako na houpačce. Zpočátku jsem se nemohla pořádně začíst. Další, asi největší část příběhu, jsem si čtení užívala. A konec... No ten dle mého názoru autor docela zabil. Nevím, ale ten konec mě prostě otrávil, nemám ráda podobné zakončení knih a jsem z něj dost rozladěná. Proto jsem nakonec dala knížce takové tři lepší hvězdičky, přestože jsem byla rozhodnutá pro čtyři. 

Knihu vám ale určitě doporučuji k přečtení. Je to zvláštní příběh a já v recenzi dost dobře nedokážu popsat atmosféru příběhu, která na vás bude během čtení dýchat. A přestože mě konec dost rozladil, příběh si v mém knižním světě svoje místo získal a nejspíš se k němu ještě někdy vrátím.

O autorovi:

Gavriel Savit je absolventem oboru muzikálového herectví na Michiganské univerzitě v Ann Arboru. Jeho prozaický debut Anna a Vlaštovčí muž (2016) se stal bestsellerem a vychází v desítce jazyků. Gavriel Savit žije v New Yorku.

Hodnocení: 3,5/5 

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Paseka, kde knihu můžete také zakoupit.

Recenze - Dívka, která si říkala Tuesday

Autor:                         Stephen Williams

Překlad:                     Michael Havlen

Nakladatelství:       Domino

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:              328

„Občas ráda jen tak jezdím metrem a nechávám se unášet od jedné stanice ke druhé. Stanice, tunel a další stanice. Zas a znova.

Bílá. Černá.

Nikdy se na lidi nedívám přímo, vždycky je pozoruju v oknech. Vidím jejich odrazy v temném skle.

Anotace:

Hluboko pod ulicemi Londýna žije Tuesday. Labyrint opuštěných tunelů se stal jejím domovem i útočištěm. Sem se uchýlila, aby se schovala před lidmi, kteří jí krutě ublížili. Odtud se jim mstí. Ukradli jí celý život. A ona jim teď vezme ten jejich. Nemá už totiž co ztratit. Když se objeví spojení mezi Tuesday a brutálními útoky na členy londýnského gangu, přistane případ na stole detektiva Losse: vyhořelého policajta, kterého pronásleduje stín nikdy nevyřešené vraždy jeho dcery. Před třemi lety mu zemřela v náručí. Přišel pozdě a nikdy si to nepřestal vyčítat. Co je to za policajta, když neumí najít ani vraha vlastní dcery? Teď ale Loss poprvé znovu cítí naději: možná je právě případ Tuesday klíčem ke zjištění, proč musela jeho dcera zemřít.

Tuesday je mladá, vyhublá dívka, žijící v podzemí, pod ulicemi Londýna, v místech, o kterých běžný člověk nemá ani ponětí. Je velmi inteligentní, ve věcech výpočetní techniky doslova génius. Na svůj věk, a s přihlédnutím k její postavě, má tolik kuráže, že je to až neuvěřitelné. Je to opravdu odvaha nebo spíš následky pocitů, že už sama vlastně nemá co ztratit?

Tuesday přes počítač navazuje kontakty s dívkami, které byly v minulosti přepadeny, znásilněny a hodlá jejich utrpení pomstít. Protože nemá problém cokoli přes internet zjistit, lehce se dostává i na stopu pachatelům, kteří mají znásilnění na svědomí. A vraždí je neskutečně brutálními způsoby.

Případ vyšetřuje inspektor Loss se seržantkou Stoneovou. Tuesday si vraždy natáčí a videa adresuje právě inspektoru Lossovi. Loss před několika lety přišel o dceru. Zemřela na následky brutálního přepadení. Její vražda nebyla nikdy vyřešena. Během vyšetřování se inspektor dozvídá, že Tuesday se s jeho dcerou znala. Jaký mohly mít dívky vztah? Kde se mohly setkat?

Tak teď už jsem si snad získala dostatečnou pozornost.

Po tom menším představení u London Bridge si sbalím nádobíčko. Schovám paruku do tašky, obrátím si košili naruby a ztratím se v metru. Ke vstupu použiju přednabitou Oyster kartu, na které je dostatečná hotovost. Dřív jsem ji kopírovala, ale dneska na turnikety míří nové kamery s vysokým rozlišením, a tak je pravděpodobnější, že si vás všimnou.

Zamířím dolů po jezdících schodech k trase Northern Line. Miluju jízdu po eskalátorech: ten mírný tlak vzduchu zespoda, dunění mašin pod nohama a pocit, že čas nad zemí plyne úplně jinak.

Od thrilleru Dívka, která si říkala Tuesday jsem očekávala opravdu mrazivý, brutální thriller. Dostalo se mi však jakéhosi „podzemního“ fantasy. Takže za mě docela zklamání. Kniha se četla sice dobře, děj plynul svižně, nenudila jsem se. Ale v mém případě autor nedokázal jednu velmi důležitou věc, a sice, abych mu uvěřila. Postava Tuesday je pro mě neuvěřitelná, téměř nadpozemská. Tím pádem je pro mě celý příběh spíše žánru fantastického než thrillerového. A srovnání s Lisbeth Salander je pro mě úplně směšné. To jsou dvě tak naprosto rozdílné a nesrovnatelné osoby, že porovnávat je, je holý nesmysl.

V knize se střídají kapitoly vyprávěné Tuesday v první osobě a kapitoly o inspektoru Lossovi. Ty jsou popsány v osobě třetí.

Určitě však nechci budoucí čtenáře této knihy odradit. Rozhodně si ji přečtěte, ať můžete sami posoudit, jak se autorovi jeho dílo zdařilo. Ale nečekejte nic podobného jako od Stiega Larssona. Ani vzdáleně podobného. Kniha možná více nadchne mladší čtenáře, ale to je opravdu individuální.

O autorovi:

Stephen Williams bydlí se svou rodinou v malé vesnici v hrabství Severní Yorkshire. Píše texty pro mezinárodní rockovou kapelu, vydal sbírku básní a knihu povídek. V roce 2015 na jeho autorské konto přibyl také román Tuesday Falling (Dívka, která si říkala Tuesday), který na britské literární scéně zapůsobil jako zjevení.

Když nepíše, vydělává si na živobytí hraným průvodcováním po legendami opředených historických budovách (scénáře si píše sám) a provozováním malé stavební firmy.

Hodnocení: 3/5 

Za recenzní výtisk děkuji Tomáši Fojtíkovi. Já mám brožovanou verzi, v prodeji je však klasická pevná vazba.

Recenze - Řekni, kde ji najdu

Autor:                         Joy Fieldingová

Překlad:                    Milena Havlová

Nakladatelství:       Ikar

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:              368

Anotace:

Ralph Fisher strávil rok ve vězení a na svůj první večer na svobodě si udělal velmi přesné plány: nastal čas odplaty. Nezastaví se ani před vraždou, aby získal adresu své bývalé manželky - ženy, kterou považuje za původkyni všech svých potíží a které přísahal pomstu. Proto zamíří z Floridy do Ohia, kde se jeho bývalá žena skrývá. Také na Floridě se Jamie Kelloggová probudí z příšerné noční můry o pohřbu své matky a bilancuje svůj život: hezká, ale nijak zvlášť schopná devětatřicetiletá žena v nudném zaměstnání, s exmanželem v Atlantě, se ženatým milencem v nemocnici a úplně cizím chlapem v posteli. Ten cizí chlap je ale všechno, co její bývalí muži nebyli: něžný, pozorný a se smyslem pro dobrodružství. Přesvědčí Jamii, aby zapomněla na práci a nestarala se o to, co si pomyslí její panovačná, příliš dokonalá sestra. A tak si spolu naplánují výlet do Ohia, kde údajně žije se svou matkou syn okouzlujícího neznámého... Řekni, kde ji najdu je román o odvaze, pravdě a síle, kterou člověka získá, jen když uvěří sám v sebe.

V příběhu Joy Fieldingové, jehož druhé vydání vyšlo u Ikaru s moc povedenou obálkou, sledujeme příběhy tří žen.

Jamie Kellogová pracuje jako likvidátorka u jedné pojišťovny. Práce ji nebaví, nenaplňuje. Je rozvedená, právě se dozvídá, že její přítel je ženatý. Koho by to nenaštvalo, že? V baru se seznámí s pohledným, charismatickým mužem s nejmodřejšíma očima na světě. Brad Fisher ji natolik okouzlí, že dá v práci výpověď a vydá se s ním do Ohia navštívit svého syna, který tam žije se svou matkou. Cestou se však něžný, pozorný Brad Fisher začne pomalu, ale jistě měnit v hrubého násilníka. Bože, jak mohla být tak naivní a vyrazit do neznáma s úplně cizím člověkem? Co o něm vlastně ví? Její sestra má asi pravdu, když o ní stále tvrdí, jak je nezodpovědná.

Emma Frostová žije se svým pětiletým synkem Dylanem v levném pronájmu na Mad River Road. Emma se vlastně nejmenuje Emma a Dylan není Dylan. Mladá žena prchla se svým synkem před bývalým manželem, změnila jim jména a ukrývají se právě v této nenápadné ulici plné starých domků. Nemá moc peněz a hlavně má jeden velký problém sama se sebou. A sice lže. Nebo si jen nevinně vymýšlí? Když ono je tak lehké začít, ale potom se lži začnou nabalovat jedna na druhou a už nejde z kruhu ven. A nejsou to jen lži, s čím se Emma potýká.

Třetí žena se jmenuje Lily Rogersová. Je to vdova s malým synkem a pracuje ve fitness centru, které vede její kamarádka Jan. Snaží se také psát povídky, ale, bohužel, jí je nikdo nechce vydat. Vede čtenářský klub, do kterého pozve i Emmu, když se jednoho dne díky záměně pošty obě ženy více sblíží.

Joy Fieldingová byla moje oblíbená autorka. Díky ní jsem se před pár lety vrátila zpět ke knihám. Toto byla dvanáctá kniha, kterou jsem četla a řekla bych, že asi mé nadšení z autorky malinko opadává. Možná jsem za ty roky přesycená, přestože jsem si nyní dávala už mezi knihami dost velké odstupy. Nevím...

Na můj vkus se v knize odehrává hodně osudů najednou, přijde mi to překombinované. Žádná z hlavních postav mi nepřirostla k srdci, nebyla mi nijak zvlášť sympatická. Nicméně se kniha četla dobře, nenudila mě. Určitě ji můžu k přečtení doporučit, ale asi spíše těm čtenářům, kteří ještě nemají autorku tolik načtenou nebo nejsou zmlsaní opravdu nervy drásajícími thrillery. Tato kniha je mezi thrillery také řazena, ale já bych ji spíš zařadila mezi napínavé romány či dramata. Ale zase naopak, kdo není zvyklý na drsnější čtení, rozhodně mu v této knize bude autorka připadat drsná dost. Nevyhýbá se znásilnění, agresi, brutalitě.

Emma si okamžitě před syna klekla a zabořila prsty do jemného masa jeho hubených paží. „Ale ano, jmenuješ. Jsi Dylan Frost. Zopakuj to.“

„Ne.“

„Pamatuješ, o čem jsme spolu mluvili? Pamatuješ, jak je důležité, že jsi Dylan Frost. Ještě alespoň na nějakou dobu.“

„Nechci být Dylan Frost.“

„Chceš, aby přišli a vzali mi tě? To chceš?“

Její syn zavrtěl energicky hlavou a strachem vykulil oči.

Emma věděla, že by toho měla nechat, ale nešlo to. Musí synovi vysvětlit, jak je pro něj důležité, aby v téhle komedii pokračovali, že na tom závisí jejich štěstí a pohoda.

Přestože já z knihy nejsem úplně nadšená, rozhodně ji doporučuji, čte se dobře, nebudete se nudit. A jako plus nemůžu opomenout moc pěknou obálku.

O autorce: 

JOY FIELDINGOVÁ (*1945 Toronto) po ukončení univerzity se stala herečkou, působila na kanadských divadelních scénách a v televizi. Ambice ji zavedly do Hollywoodu, ale rozčarování urychlily její návrat domů. Po několika scénářích se pustila do psaní románů a rychle si získala nadšené čtenáře. Její knihy, jejichž hrdinkami jsou převážně ženy v okamžiku životní krize, se vyšplhaly na žebříčky bestsellerů a byly přeloženy do více než 25 jazyků. Mnohé se dočkaly filmového zpracování. Joy Fieldingová žije s manželem a dvěma dcerami v Torontu.

Hodnocení: 3,5/5 

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji internetovému knihkupectví Martinus.cz, kde knihu také zakoupíte.

Recenze - Láska podle Shakespeara

Autorka:                    Georgina Guthrie

Překlad:                     Kristýna Vítková

Nakladatelství:       Grada - Cosmopolis

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:              464

„Že cíl všech cest je milování,

ví každý moudrý mládenec.“

- VEČER TŘÍKRÁLOVÝ, jednání druhé, scéna třetí

Anotace:

„Milovat, či nemilovat svou studentku, to je, oč tu běží...“

I v 21. století může na univerzitě vzkvétat zakázaná láska jako ze Shakespearova dramatu 

Aubrey Priceové začíná poslední semestr jejího bakalářského studia na torontské univerzitě. Zdá se, že už brzy v poklidu dokončí svá studia Shakespearových děl. Pak se ale na katedře objeví nový asistent Daniel a Aubrey se do něj zamiluje. Ani jemu není chytrá, vtipná a nezávislá dívka lhostejná. Ale je tu přísný zákaz vztahů mezi učitelem a studentkou na univerzitě, fakt, že je Daniel děkanovým synem, a také jeho temné tajemství z minulosti…

Aubrey Priceová nastupuje do posledního semestru svého studia na torontské univerzitě. Několikrát týdně na několik hodin rovněž dochází do kanceláře děkana, kde pracuje jako asistentka. Čeká ji také jednosemestrální kurz - Shakespearovská studia. William Shakespeare patří mezi její nejoblíbenější autory a tak se na kurz velmi těší. 

Očekávaný profesor Brown se však v posluchárně neobjeví sám, nýbrž v doprovodu nového asistenta Daniela Granta. Daniel je pro dívky, a samozřejmě také pro Aubrey, přímo božské zjevení. Nádherný, charismatický, modrooký... no zkrátka „kluk k sežrání.“ Přestože je oblečený do sežmoulaných hadrů, což nikdo moc dobře nechápe, protože Daniel je syn děkana univerzity. Aubrey se do něj bláznivě zamiluje. Daniel je však ke všem studentům přehnaně upjatý, škrobený, oslovuje je příjmením a celkově si od nich udržuje přehnaný odstup. 

Záhy se však shodou okolností přiblíží Aubrey Danielovi víc a dozvídá se, že ani ona mu není lhostejná. Ale láska mezi studentkou a asistentem? To je přece nepřípustné. Oba tedy musí svůj tajný vztah ochraňovat a skrývat, což přináší mnohá úskalí a nedorozumění. Navíc do Aubrey je zakoukaný její spolubydlící, kterého však Aubrey považuje za nejlepšího kamaráda, ale Daniel na něj přesto strašně žárlí.

Vydrží vztah těchto mladých lidí? Zvládne Audrey neustálé skrývání a ovládání svých citů? Neohrozí ho tajemství, které Daniel skrývá z minulosti?

Kniha se mi četla dobře, přestože přece jen už neoplývám tou sladkou naivitou mládí, takže mám malinko jiný pohled na věc. Ale myslím, že to můj zážitek ze čtení nijak podstatně neovlivnilo. Je to příjemná oddechovka, plná romantiky, dychtivosti mládí, lásky. Romantické duše si četbu rozhodně užijí se vším všudy.

Příběh je psaný z pohledu Aubrey v první osobě, pouze několik kapitol ke konci je podáno z pohledu muže - Daniela. V knize nechybí vtipné situace, Aubrey sice je díky svému mládí trochu naivní, ale není to hloupá, vzdychající pipinka, takže není nouze o nadsázku a rozhodně se i zasmějete.

Kniha je poměrně silná, má přes 400 stran, ale protože řádkování je široké, nemusí se počtu stran nikdo obávat. Příběh se čte opravdu lehce a rychle. 

Problém mám ovšem s paní překladatelkou. Aniž bych hledala, kdo knihu přeložil, bylo mi jasné, že jde o stejný překlad, jako o knihy Elegantní hřích. A sice mi k poznání, bohužel, dopomohl výběr slov. Paní překladatelka si zjevně oblíbila dvě slova, kterých používá velmi hojně. Naštěstí pro mne v této knize se jich vyskytovalo přece jen méně než v Elegantním hříchu, kde jich bylo jak naseto a opravdu mě to hodně iritovalo. A sice jde o slova kurevsky/kurevský. To opravdu nemá člověk, který překládá, trošku rozmanitější slovní zásobu, byť jde o vulgarismy? Musím říct, že přestože jich v této knize tolik nebylo, jako v té předešlé, kterou jsem četla, dojem ze čtení mi to částečně otrávilo.

Ale dost kritiky, nyní bych chtěla vypíchnout jedno velké plus. Kniha je úžasně graficky zpracovaná. Má nádhernou obálku, díky které bude ozdobou každé knihovny a je i uvnitř krásně propracovaná. Každá kapitola začíná úryvkem z některého z děl Williama Shakespeara. Takže grafická stránka knihy  mě opravdu nadchla a autor si zaslouží velkou pochvalu.

A opět mě oslovil příjmením - očividně to byl jeho zavedený způsob jednání. Uvažovala jsem nad tím, jestli se od nás čeká, že ho budeme oslovovat pane Grante. Nikdy předtím jsem žádného asistenta příjmením neoslovovala a profesor Brown ustavil precedens, když ho první den představil jako Daniela, jenže on se zdál být rozhodnutý vyhýbat se našim křestním jménům. Byl tak domýšlivý, nebo jenom až příliš profesionální? Rozhodla jsem se pro to první. Protože profesionalita se jistě vztahovala i na čisté oblečení a upravené vlasy. I když musím poznamenat, že ty měl dneska alespoň umyté. I tak mu neustále padaly do očí. Toužila jsem se naklonit a těch několik zbloudilých pramenů mu odhrnout stranou, nebo ještě líp, popadnout nůžky a pár si jich opatrně ustřihnout.

Knihu určitě můžu doporučit jako oddechové čtení všem romanticky založeným duším.

Přemýšlela jsem, jestli hodnotit třemi nebo čtyřmi hvězdičkami, nakonec jsem dala tři, ale pěkné tři hvězdičky :) Pokud se dostanu k pokračování, určitě si ho ráda přečtu, docela mě zajímá, jak se vztah Aubrey a Daniela vyvine. Byť úplně tu romantickou četbu nevyhledávám. Ale bylo to příjemné čtení.

zdroj

O autorce:

Georgina Guthrie se otevřeně prohlašuje za objímače knih už tak dlouho, kam až její paměť sahá. Je vášnivou čtenářkou a notorickou pisatelkou deníků a je unešená z toho, že mohla nakouknout do velkého světa knih. Georgina žije v Torontu v Kanadě, ale pořád se považuje za Britku skrz naskrz a často ji můžeme najít, jak prochází uličkami svých oblíbených britských obchodů.

Je absolventkou Torontské univerzity, kde studovala anglickou literaruru. Georgina ráda vyplňuje svůj čas čtením a psaním, ale stejně tak si ráda užije i dobrý film s manželem, kolotoč v kuchyni se svou dcerou nebo odpočinek s přáteli a rodinou, ten vesměs vždy ve společnosti sklenky červeného vína v jedné ruce a cibulových kroužků v druhé.

Hodnocení: 3/5 

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Grada.

Knihu zde také zakoupíte.

Nenechte si ujít pokračování :)

zdroj