pondělí 22. března 2021

RECENZE – Moje puberta na draka

Autorka: Šárka Rosová Váňová
Nakladatelství: Šárka Rosová Váňová

Rok vydání: 2020
Počet stran: 204
ISBN: 978-80-7568-269-7

Anotace:
Knížka Moje puberta na draka je vtipným a autentickým vyprávěním příběhu jedné mladé dívky v období budování socialismu. Těm, kteří tu dobu zažili, se vybaví ve vzpomínkách stejné nebo velmi podobné útržky. Těm mladším pomůže odpovědět na otázku, jaký byl každodenní život běžného mladého člověka - jak to vypadalo u nich doma, ve škole, o čem si povídali, jak se bavili ve volném čase, o čem snili.

Moje puberta na draka je pokračování autobiografie Šárky Rosové Váňové, která započala knihou Moje dětství na draka.

Jak již název napovídá, půjde o období puberty, dospívání, prvních lásek a citových vzplanutí. Příběh začíná v roce 1981 příjezdem Šárka na internát fotografické školy, kde bude Šárka studovat. Čtenář se seznámí prostřednictvím Šárky se spolužačkami, spolužáky, učiteli a chlapci, kteří Šárku okouzlili a vkradli se jí do jejího mladého srdíčka.

Ke studiu v 80. letech patřily také pobyty na brigádách, ať už šlo o jahody, brambory, chmel. Dále si také připomeneme zakázanou hudbu, vytoužené vinily se západními hudebními interprety. Kdo se chtěl trochu odlišit, co se tehdejšího oblékání týkalo, musel si model sám ušít nebo kdo mohl, vozil si je ze zahraničí (například populární zipáče). A kdo z vás neznal další hit a sice Impuls sprej?

V knize se také opět setkáme se Šárčinými rodiči a prarodiči, kteří čtenáře rovněž obohatí dobovými vzpomínkami a zážitky.

Příběh této modré krásky končí v roce 1989, kdy je Šárka už vdanou paní a rovněž maminkou malé princezny, a v republice se přepisují dějiny. 


Moje puberta na draka je určitě obsáhlejší než její předchůdkyně v červené obálce. Děj je rozdělen na části podle jednotlivých studijních ročníků, tedy na prvák, druhák a třeťák. Pochopitelně každá část je tvořena jednotlivými kapitolami, z nichž každá nese svůj název.

neděle 1. ledna 2017

Recenze – Hvězdy nad námi

Autorka:                        Eva Slonim
Překlad:                         Iva Hejlíčková
Nakladatelství:          Mladá fronta
Rok vydání v ČR:       2015
Počet stran:                176/8 stran přílohy

Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo

Anotace:
V březnu roku 1939 roztříštila nevinnost sedmileté Evy Weissové německá invaze do její vlasti, na Slovensko. V průběhu následujících pěti let, s tím jak nacistická perzekuce evropských židů nabírala na síle, museli Evini rodiče své děti ukrýt, ona a její sestra se ale zajetí nevyhnuly.
Eva ve svých pozoruhodných vzpomínkách popisuje zážitky z koncentračního tábora Osvětim- Březinka, kde byla svědkem nekonečných hrůz a sama se stala objektem mučení, nelidského strádání a lékařských experimentů nechvalně
proslulého Dr. Josefa Mengeleho. Když sovětská armáda na počátku roku 1945 Osvětim osvobodila, Eva s Martou musely čelit nové výzvě: přejít napříč válkou rozvrácenou Evropou, aby se sešly se svou rodinou.
Kniha Hvězdy nad námi, vyprávěná se srdceryvnou nevinností mladé dívky a moudrostí dvaaosmdesátileté ženy, je zprávou o přežití tváří v tvář nepředstavitelnému zlu a vyvrcholením Eviny celoživotní snahy vypovídat o holocaustu a zachovat vzpomínku na všechny, kteří v něm zahynuli.

„Tyto události, tato perzekuce mých lidí se staly součástí sumy faktů, kterým dnes lidé říkají historie. Já jsem je prožívala každý den. Jsou součástí mé paměti.“ 
(Eva Slonim)


Eva se narodila v Bratislavě v srpnu 1931 jako druhé dítě Eugena a Margaret Weissových. První se narodil jediný syn Kurt a po Evě ještě postupně dalších osm sester. Od roku 1939 byli nuceni se po Bratislavě několikrát přestěhovat, až skončili v jakémsi židovském ghettu. V roce 1944 se rodiče museli rozhodnout, zda si děti ponechají u sebe a budou společně čelit transportu anebo je propašují do Maďarska, které Němci prozatím neokupovali. Zůstala pouze Eva, která měla rodičům pomáhat na Slovensku a vypadala také nejméně jako Židovka. Poté, co se zhoršila situace také v Maďarsku, ne všem dětem se podařilo dostat zpět. Eva s Martou, která se z Maďarska vrátila, žily nějakou dobu v Nitře. Bylo to pro ně velmi těžké. Samy dvě v cizím městě s minimem prostředků. Navíc bylo sousedům podezřelé, že dvě malé holčičky bydlí samy. Nahlásili je na gestapu, a přestože Eva i v těch nejtěžších chvílích tvrdila, že nejsou Židovky, o rodiče přišly při náletu, a proto žijí samy, nevěřili jim a deportovali je do sběrného tábora a poté do Osvětimi. Tam obě děvčata poznala zrůdnost doktora Mengeleho. Naštěstí se jim podařilo přežít, dočkat se osvobození a vrátit se k rodině, přestože se již nikdy nesetkali v plném počtu. Malá Evina sestra Judith válku nepřežila.

Vagón byl nacpaný k prasknutí, byla v něm tma a nedostatek vzduchu. Uprostřed stál malý kbelík na výkaly, ale bylo nás tam tolik, že se vůbec nedalo pohnout a lidé v zoufalství vykonávali potřebu na podlahu.
Té noci vlak krátce zastavil. Začali jsme křičet: „Vodu, potřebujeme vodu!“ Naše výkřiky zapadly do nočního mrtvého ticha.
Naproti mně držela mladá matka v náručí holčičku. Dívenka plakala hlady, protože ji matka po dvou dnech bez jídla a bez vody nedokázala kojit. Dítě křičelo, ale matka nemohla dělat nic jiného než ho něžně hladit po tvářičce. Holčička brečela nepřetržitě.

Pokud vás zajímá období druhé světové války, problematika holokaustu, určitě vám knížku můžu doporučit. Opět mi zůstává rozum stát nad odvahou mladých děvčátek. Pokaždé, když čtu podobné příběhy, říkám si, jak je možné, že dokáží mít děti, odtržené od rodičů, tak velikou odvahu a sílu čelit všem těm hrůzám. Opravdu je to pro mě neuvěřitelné. Eva a její sestra a samozřejmě další a další děti toho vytrpěly tolik, viděly tak příšerné věci, se kterými by stěží dokázal žít i dospělý člověk. A přesto se nevzdaly a bojovaly o život. 

Stále říkám a budu to tvrdit i dál, že tyto knihy by se měly číst a nemělo by se na toto strašné období zapomínat.

Příběh vypráví sama Eva v první osobě. Na začátku se seznamujeme s životem jejím i jejich sourozenců a rodičů. Eva nám vypráví, kde bydlí, jak žijí, přibližuje nám židovské zvyky. A postupně se s ní dostáváme až do zmíněného koncentračního tábora. Poté, co sestry opustily Osvětim, čekala je dlouhá cesta přes Polsko zpět do Bratislavy, což bylo pro zesláblé, vyhladovělé a nemocné děti velmi obtížné.

Přestože jde o příběh velmi smutný, četl se mi poměrně dobře. Strávila jsem s ním dva večery a jsem moc ráda, že se ke mně kniha dostala. Velice zajímavá je i předmluva příběhu v podání Oscara Schwartze, se kterým Eva Slonim na svých memoárech spolupracovala.

O autorce:
Eva Slonim, dívčím jménem Weissová, se narodila 29. srpna 1931 v Bratislavě. Přežila holocaust a v roce 1948 se s rodinou přestěhovala do Melbourne. V roce 1953 se provdala za Bena Slonima. Mají spolu pět dětí a mnoho vnoučat a pravnoučat a naplňují tak Evino přání znovu stvořit to, co v Evropě ztratila. Eva je nadaná vypravěčka, hluboce přesvědčená o významu vzdělání a lidské sounáležitosti, a celá léta proto veřejně vystupuje, aby se podělila o své zážitky z války.

Hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Mladá fronta
Knihu můžete zakoupit zde.



pondělí 31. října 2016

Recenze – I viděl Bůh, že je to špatné

Autor:                          Otto Weiss
Ilustrace:                    Helga Weissová-Hošková
Nakladatelství:        Jota
Rok vydání v ČR:    2016
Počet stran:               112


Výjimečné osobní svědectví z terezínského ghetta, které přečkalo válku zazděné na půdě místních kasáren.

Anotace:
Výjimečné osobní svědectví z terezínského ghetta, které přečkalo válku zazděné na půdě místních kasáren.
Novela Otty Weisse I viděl Bůh, že je to špatné je jedinečným literárním počinem a zároveň silným osobním svědectvím historického významu. Otto Weiss tuto knihu napsal v Terezíně v roce 1943, kresbami ji doplnila jeho dcera Helga, autorka Deníku 1938–1945, tehdy 13letá. Společně pak knihu věnovali Helžině matce Ireně k narozeninám. Krátce poté byl Otto Weiss zařazen do transportu do Osvětimi, odkud se už nevrátil.
Bůh, který na sebe vzal lidskou podobu, se přichází podívat do Terezína, aby se na vlastní kůži přesvědčil, jaká je mezi vězněnými Židy situace. Do prostého příběhu je vložena vážnost i hloubka, předstíraný úsměv zakrývá hořkost a smutek. Kniha odhaluje zrůdnost a rafinovanost lživé nacistické propagandy užívané k utajení pravdy a k oklamání světa.



I Bůh samozřejmě věděl, že svět pustoší 2. světová válka. Ovšem nebylo v jeho moci jí zabránit. Naivně si myslel, že Židé soustředění v ghettech (městečcích) tam bezpečně čekají na konec války a pilně u toho pracují. Jednoho dne však na sebe vezme lidskou podobu a jako Aron Gottesmann sestoupí na zem a ocitne se v Terezíně, aby poznal zdejší podmínky. Navedl ho k tomu vlastně nepřímo starý pan Taussig, nejvěrnější sluha boží. Nikdy si na nic nestěžoval, až v poslední době při modlitbách prosil o jídlo. Bůh mu seslal na zem balíček, ale bylo mu velmi divné, že pan Taussig ani nepoděkoval. Rozhodl se tedy přesvědčit na vlastní kůži, jak si Židé v Terezíně žijí. Záhy se přesvědčí, jaké krutosti jsou na ubohých lidech páchány a je z toho zděšený.

Celé dopoledne běhal a pátral po svém Vítězslavu Taussigovi. Žádný z těch, které obešel, nebyl však z Dolních Kralovic. Ještě mu jich zbylo 5, ty si nechá až na odpoledne. Teď se půjde najíst, neboť mu řádně vytrávilo.
Na jeho lůžku ležely dvě nádoby, hrnek a miska. To nejspíše jeho soused už se postaral. Horší však bude, jak získá ty žádané dvě cigarety. Uchopil nádoby a šel si stoupnout do fronty, zase tak nekonečné, jak ta ranní, jen s tím rozdílem, že se v této nikdo nevzdával. Před ním ptá se kdosi s nejnevinnější tváří dámy s apartním kloboučkem na stříbrovlasé hlavě, tudíž z Altreichu: „Prosím vás, milostpaní, nevíte, jaká je dnes polévka?“ Dáma si změřila drzouna od hlavy až k patě vzteklým pohledem, vyprskla něco o uličnictví a o svém urozeném původu a že si pro příště vyprošuje... Aron Gottesmann pochopil teprve za několik dní příčinu tak prudkého rozhořčení. Toho dne však polévku, která neznámo proč se jmenovala Linsensuppe, ještě snědl.

Kniha Otty Weisse je opravdu originálně pojatý příběh z období holokaustu. Dějem nás provází sám Bůh, který je po sestoupení na zem upřímně zděšený, co se děje. Sám si na vlastní kůži prožije všechno, čím Židé v ghettech trpí.

Když jsem začala knihu číst, trošku jsem dostala strach, jestli mě příběh takto napsaný bude bavit. Ale moje obavy byly zbytečné. Knihu jsem přečetla během pár hodin a šlo opravdu o velmi zajímavé čtení. Období 2. světové války mě zajímá, takže jsem moc ráda, že jsem se k tomuto příběhu díky nakladatelství Jota dostala.

Knihu můžu určitě doporučit. Nemusíte se obávat, že by byla nějak silně nábožensky směrovaná, vůbec ne. Pouze je vypravěčem Bůh, ale jinak prožíváme klasické situace z židovského ghetta. Kniha je velmi pěkně graficky zpracovaná a doplněna o ilustrace Ottovy dcery Helgy. V zadní části knihy najdeme seznam pojmů, které se ve vězeňském slangu v Terezíně používaly. Což je hodně dobře, protože jinak bych spoustě slov úplně nerozuměla a musela bych si je vyhledávat na internetu. V knize najdeme také několik rodinných fotografií a ukázku strojopisu originálního textu.

O autorovi:
Otto Weiss se narodil 4. července 1898 v Pardubicích. Chtěl studovat hudbu, ale kvůli vážnému zranění ruky, které utrpěl v 1. světové válce, se svého snu musel vzdát. Pracoval tedy jako bankovní úředník. Psal verše, které vyšly v nakladatelství Sefer v roce 1998 pod názvem Tak bolely hvězdy. V prosinci 1941 byl spolu s manželkou Irenou a dcerou Helgou internován v terezínském ghettu. V říjnu 1944 následovala deportace do Osvětimi, kde stopy Otty Weisse končí. Patrně byl hned po příjezdu poslán do plynové komory.


Helga Hošková-Weissová se narodila 10. listopadu 1929 v Praze v židovské asimilované rodině. V prosinci 1941 byla s rodiči deportována do terezínského ghetta, prošla Osvětimí, Freibergem a Mauthausenem. Je jedním z mála bývalých terezínských dětí, které přežily holocaust.







Hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Jota. Knihu zde můžete zakoupit.
 


pondělí 26. září 2016

A proto skáču

Autor:                         Naoki Higašida
Překlad:                     Anna Křivánková
Nakladatelství:       Paseka
Rok vydání v ČR:   2016
Počet stran:             169

...Proč otáčíš věcmi stále dokola?...
„Rád se točím dokola – a rád točím dokola různými věcmi. Víte, proč se mi to líbí? Protože věci kolem nás se obvykle neotáčejí, takže cokoliv se pohybuje v kruhu nebo kolem své osy, nám přijde ohromně zábavné. Už jen sledovat ten pohyb nám přináší nekonečné potěšení. Líbí se nám, jak je pravidelný a předvídatelný. Věci, které se nemění, nás těší. Je to krása.“

Anotace:
Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem.
Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti „sepsal“ za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na papírové matrici odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus?

Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. „Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání,“ přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem.

Nám lidem s autismem při hovoru někdy schází slova.
A z toho plynou všechna nedorozumění.
Tak například...
„Hele, proč ten kluk říká všichni společně?“
„Možná chce, abychom něco společně udělali.“
Ve skutečnosti ten chlapec použil slova z věty, kterou předtím řekla paní učitelka: „Zítra půjdeme všichni společně do parku.“ Rád by se zeptal, kdy že se do toho parku půjde, ale z celé věty dokáže říct jen všichni společně, takže mu nezbývá než ta slova opakovat.
A tak naše scházející slova rozdmýchávají vaši představivost a svádí vás na scestí. Hotová záhada, že?

Na knihu A proto skáču jsem byla moc zvědavá. Je to útlý paperback plný otázek a odpovědí, týkající se života autistů. Třináctiletý chlapec s autismem nám přibližuje tento, pro spoustu z nás neznámý a tajemstvím zahalený, svět. Odpovídá na otázky týkající se komunikace, vztahů, koníčků, pocitů, chování autistů. Myslím, že většina z nás „obyčejných“ lidí neměla ani ponětí, co autisté cítí, jakým způsobem vnímají svět kolem sebe, co je stresuje, co jim naopak dělá neuvěřitelnou radost, proč se někdy zdánlivě bezdůvodně smějí, anebo naopak upadají do zoufalého pláče. Těžko se tato kniha popisuje. Musíte si ji přečíst a potom budete vědět, o čem mluvím. Dozvíte se opravdu spoustu podrobností, které vám pomůžou chování lidí s autismem pochopit.

Knihu Naokiho Higašidy rozhodně doporučuji k přečtení nejen těm, kteří pečují o autisty nebo se s nimi v blízkém okolí stýkají. Pro ně by to snad měla být povinná četba. Ale doporučuji ji všem, kdo chtějí třeba jen do tohoto „jiného“ světa nahlédnout. Autisté nechtějí žít v ústraní, touží po společnosti stejně jako my.


Musím říct, že mě hodně překvapilo, jakým způsobem jsou odpovědi třináctiletého chlapce formulovány. Vůbec mi nepřijde, že takto odpovídá v podstatě malý kluk. Opravdu jsem byla hodně překvapená a ještě víc celkovými pocity. Kdy se vám podaří nakouknout do pocitů člověka, který svůj život prožívá úplně jinak než vy? Možná potom nebudeme mít divné pocity, pokud se s nějakým autistou setkáme. Možná se bude kývat, možná se bude nekontrolovatelně smát nebo hlasitě vykřikovat. My už ale budeme alespoň trošku chápat, co momentálně prožívá. A to je pro lidi s autismem hodně důležité. Z knihy pochopíte, jak moc jsou citliví a to, že se jim budeme snažit porozumět, je pro nás to nejmenší.

Kniha mě oslovila i z toho důvodu, že jde o intimní, osobní zpověď. Nikdo nám nepředkládá nějaké zprostředkované myšlenky, ale opravdu nám líčí své reálné pocity.

Jediné malé mínus kniha má a sice grafické zpracování. Jelikož jde o otázky a odpovědi, kde každá otázka a odpověď má svou vlastní stránku a zbytek listů zůstává bílý, bez ilustrací, přijde mi to trošku chudé. Myslím, že kdyby kniha byla doplněna několika ilustracemi, podobnými té na obálce, která je mimochodem povedená, znamenalo by to pro knihu jistě jedině velké plus navíc. Ale to je čistě můj názor a na obsahu knihy se to určitě nijak negativně neodráží.

O autorovi:
Naoki Higašida (1992) je autorem více než dvou desítek knih z oblasti beletrie i non-fiction. V šesti letech mu byl diagnostikován autismus a vzdělával se ve speciálních školách. V jedenácti a znovu ve dvanácti vyhrál první cenu v literární soutěži Bratří Grimmů. Anglický překlad jeho mimořádně otevřené zpovědi A proto skáču, původně vydané v roce 2007, byl vyhlášen knihou roku podle Wall Street Journal, časopisu Bloomberg Businessweek a webového magazínu Bookish. Kniha se rovněž stala bestsellerem deníku New York Times. Naoki Higašida žije v japonském Kimicu.





Hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka. Knihu zde můžete zakoupit.



středa 11. května 2016

Recenze - A přesto říci životu ano

Autor:                          Viktor Emil Frankl
Překlad:                     Josef Hermach
Nakladatelství:        Karmelitánské nakladatelství
Rok vydání v ČR:    1996
Počet stran:               128

Anotace:
Svazek A přesto říci životu ano spojuje dva texty zakladatele logoterapie, psychiatra s českými kořeny Viktora Emanuela Frankla (1905–1997). V díle Psycholog prožívá koncentrační tábor, jež vzniklo během necelých dvou prosincových týdnů roku 1945, popisuje to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet. Mnohým z nich tato strašná zkušenost přesto otevřela cestu k porozumění smyslu vlastního života. Hra Synchronizace v Březince z roku 1948, napsaná velmi působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárně dramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy bezprostřední osobní zážitky z tábora smrti s pomyslnou reflexí a dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí – Sokrata, Spinozy a Kanta. Podle Frankla zůstává v člověku i v značně extrémní situaci prostor svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“

Osvětim - to byl pojem složený z nezřetelných a o to hrůznějších představ o plynových komorách, kremačních pecích a masovém vraždění.

Pro začátek musím říct, že u tohoto díla se nebudu moc rozepisovat. Dostala se ke mně oskenovaná první část knihy s názvem Psycholog. Kamarád ji měl pro studijní účely a já jsem měla chuť si to přečíst. A nejspíš si knihu i koupím a přečtu si potom i tu další , filozofickou část.

Kniha je velmi zajímavá. Dostanete v ní spoustu odpovědí na otázky, které u vás, nejen během čtení této knihy, ale i u dalších se stejnou tématikou, vyvstanou. Určitě jste si kolikrát během čtení knih o holokaustu museli říkat, jak to ti lidé dokážou přežít, jak dokážou zmobilizovat svoje oslabené tělo, psychiku. Jestli se dokážou vůbec z něčeho ještě radovat, jestli je to vůbec možné. Některá vysvětlení mě opravdu překvapila a musela jsem nad nimi přemýšlet. 

V této knize autor popisuje svůj pobyt v koncentračním táboře a zároveň přidává psychologickou analýzu. Vysvětluje, jakými fázemi si vězeň, který se dostane do koncentračního tábora, prochází. Co si při tom myslí, jak tu nastolenou hrůzu vnímá, jak prožívá denní setkávání se smrtí. Může ho to ještě rozrušit a nebo jsou lidé už natolik otupení a berou to jakou součást svého „nového“ života? 

Každému z nás je jasné, že se lidé museli časem obrnit proti všem těm hrůzám, jinak by se ze všeho museli zbláznit a nemohli by přežít. Ale stejně si to neumíme úplně vysvětlit a k tomu nám poslouží právě tato útlounká, ale velmi zajímavá, kniha.

Z psychologického hlediska jsme ještě měli, od vylíčeného rána před nádražím až do prvního spánku v lágru dlouhou, předlouhou cestu před sebou. Cesta naší kolony od nádraží byla vykonána poklusem za dozoru SS-mannů s puškou připravenou k výstřelu. Tato cesta vedla mezi ostnatými dráty nabitými elektrickým proudem vysokého napětí lágrem do dezinfekční lázně. Pro nás (při první selekci) vyvolené šlo alespoň o skutečnou lázeň. A naše omilostňovací šílenství opět dostalo potravu: ten esesák se jevil vysloveně jako milý. Brzy jsme však zpozorovali: byl k nám milý. pokud viděl na našem zápěstí hodinky. Dobromyslným tónem nás přemlouval k předání. když jsme stejně už předtím museli odevzdat všechno, co jsme u sebe měli. Každý z nás si myslel: co je ztraceno, to je ztraceno, proč by tedy neměl privátně ty hodinky dostat tenhle relativně milý člověk? Třeba později člověka nějak zvýhodní.

A přesto říci životu ano určitě doporučuji všem, kteří se zajímají o tématiku 2. světové války, o období holokaustu. Doporučuji určitě alespoň za tu psychologickou část, kterou jsem přečetla. Ale věřím, že i ta filozofická bude neméně zajímavá.

Berte mou krátkou minirecenzi spíše jako tip, doporučení zajímavé knihy.

O autorovi:
Viktor Emil Frankl se narodil 26. 3. 1905 ve druhém vídeňském obvodě. Měl dva sourozence - staršího bratra Waltra a mladší sestru Stellu. Franklovi rodiče pocházeli z Čech, matka Elsa ze starého pražského židovského rodu, otec Gabriel z Pohořelic na jižní Moravě. Otec, který byl ředitelem na rakouském ministerstvu sociálních věcí, byl podle Frankla (Frankl 1997) přísný, ale v nejvyšší míře spravedlivý, zatímco matka byla dobrotivá a niterně zbožná bytost.

Během první světové války se rodině nedařilo dobře a děti musely chodit v Pohořelicích žebrat a krást kukuřici na pole. Již během studia na gymnáziu se Frankl intenzivně zajímal o psychologii, což vyústilo v jeho rozhodnutí stát se psychiatrem. Po studiu medicíny pracoval v několika vídeňských nemocnicích.

V březnu 1938 obsadila hitlerovská vojska Rakousko, Frankl přijal místo v Rothschildské nemocnici, což napomohlo oddálit jeho deportaci, ale i deportaci jeho rodiny až do roku 1942.

Koncem listopadu 1941 mu americký konzulát nabídl výjezdní vízum, na které několik let čekal, které se ale nevztahovalo na členy jeho rodiny, kterým již hrozila deportace. Během přemítání o této nabídce se šel projít a očekával "pokyn shůry". Když se vrátil z procházky domů, uviděl na stole kousek mramoru. Úlomek, jež otec přinesl, byl kouskem z desek desatera z největší vídeňské synagogy, kterou nacisté zničili. Bylo na něm hebrejské písmeno vztahující se pouze k čtvrtému přikázání: “Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě*.” Frankl si uvědomil, že by nemohl opustit svou rodinu, a nechal výjezdní vízum propadnout. Na počátku roku 1942 se oženil se svou první ženou, staniční sestrou Tilly Grosserovou. Byli jednou z posledních dvojic Židů, které dostaly povolení od národních socialistů ke sňatku. Tilly musela obětovat jejich nenarozené dítě, protože Židům bylo zakázáno, aby měli děti, i když byli manželé. Tomuto nenarozenému dítěti věnoval Frankl svou knihu "The Unheard Cry For Meaning" (Frankl 1977). 

O devět měsíců později, v září, je zatčen a s manželkou a celou svou rodinou deportován do Terezína (jen jeho sestra Stella emigrovala již dříve do Austrálie). Když byl Frankl, vězeň číslo 119 104, v Terezíně povolán k transportu do Osvětimi, jeho žena se tajně přihlásila do stejného transportu jako on, ačkoliv jako pracovnice v továrně na munici mohla být transportu uchráněna. Po příjezdu do Osvětimi, poslal Dr. Mengele při selekci Frankla doleva, ale protože Frankl před sebou neviděl nikoho známého přešel za Mengelovými zády doprava ke svým kolegům. V té době nevěděl, že si tím vlastně zachránil život, protože jít doleva znamenalo jít do plynové komory. Frankl byl přesunut do dalších táborů Kaufering III. a Türkheim (nedaleko Dachau), kde onemocněl na skvrnitý tyfus. V dubnu byl tábor osvobozen americkými oddíly a Frankl se vrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy. Tilly byla z Osvětimi dále transportována do Bergen-Belsenu, kde zahynula až po osvobození anglickými oddíly. Franklův otec zemřel vyhladověním v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi. V těžký chvílích po návratu mu pomáhali přátelé a práce, diktoval třetí a definitivní znění své knihy "Ärztliche Seelsorge" a v pouhých devíti dnech knihu "Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager", kterou vydal nejprve anonymně, a která vzápětí vyšla pod názvem "... trotzdem Ja zum Leben sagen".

Po válce začalo pro Frankla nové tvůrčí období. Napsal většinu svých knih, ve kterých položil základy svého životního díla, které už později víceméně jen rozšiřoval. Od konce padesátých let začíná intenzivní přednáškovou činnost (od té doby byl pozván na 209 zahraničních univerzit) a stává se známým ve Spojených státech.

Frankl byl vášnivým horolezcem až do věku osmdesáti let, měl odznak horského průvodce "Alpského spolku Dunajských zemí" (Alpenverein Donauland). Tři obtížné výstupy v rakouských Alpách (na Rax a Peilstein) jsou po něm pojmenovány. V roce 1975 se začal učit létat a obdržel pilotní licenci.

V červenci 1947 uzavřel druhé manželství s ošetřovatelkou Eleonorou Katharinou Schwindtovou, se kterou se dožil zlaté svatby (dcera Gabriela, vnoučata Alexander a Katharina [pravnučka Anna Viktoria]).

Hodnocení: 5/5 - za přečtenou psychologickou část knihy dávám zasloužených pět hvězdiček.



neděle 1. května 2016

Recenze - Přežil jsem Buchenwald

Autoři:                        Louis Gros, Flint Whitlock
Překlad:                     Martin Vondrášek
Nakladatelství:       Grada - Cosmopolis
Rok vydání v ČR:   2016
Počet stran:              256


„O Buchenwaldu nikdy nebude řečeno vše, stejně jako o ostatních táborech. Aby bylo řečeno vše a příběhy ze života v táborech navždy vstoupily ve známost, musel by každý z vězňů napsat nebo nadiktovat svůj vlastní příběh. Museli by vstát z mrtvých, pokud již nejsou mezi námi; nebo jsou-li pořád ještě naživu, museli by vědět, jak poskládat příběh dohromady, a doufat, že nebudou mít příliš mezer v paměti. To se samozřejmě nemůže stát. Docela jistě tedy můžeme prohlásit, že o deportacích a o tom, k čemu docházelo v táboře, nikdy nebudeme vědět úplně všechno. Na každičkém místě v Buchenwaldu a přilehlém okolí se něco přihodilo: události, které bez ohledu na to, zda k nim došlo úmyslně či nikoliv, vytvářely dějiny tohoto místa; ty však nikdo nikdy nesepíše - to by asi ani nebylo možné. Všechno, co se kdy dozvíme od jednotlivců nebo z kolektivní paměti, bude vždycky jen zlomek celé pravdy.“ (Louis Gros)

Anotace:
Svědectví muže, jenž byl spolu se svých otcem zatčen kolaborantskou policií; později byli umístěni v koncentračním táboře Buchenwald. „Bylo mi teprve sedmnáct, když se jednou pozdě v noci ozvalo bušení na dveře. Francouzská kolaborantská policie vtrhla dovnitř a zatkla mne a mého otce coby členy odboje. Po měsících v celách francouzských věznic nacpali dva tisíce muklů do dvaceti železničních vagonů. Naším místem určení byl Buchenwald, nestrašnější tábor na území nacistického Německa. Stráže SS v nás viděli podlidi, jejichž život nemá žádnou cenu a jediným smyslem jejich existence je otrocká práce. Byl jsem mnohokrát zbit a hladověl jsem. Byl jsem svědkem brutálního mučení a nesmyslných vražd. Ale nakonec jsem přežil…“ 

Hlavní postavou příběhu je mladý Francouz Louis Gros. Do koncentračního tábora se nedostal z důvodu židovské příslušnosti, pocházel z katolické rodiny. Ovšem si dovolil postavit se na odpor okupaci a ona „rošťárna“, jak to sám nazval, ho stála svobodu. A nejen jeho, ale také jeho otce, protože Louis nebyl plnoletý.
Po zatčení, ke kterému došlo v listopadu 1942 vystřídal několik věznic, až se v dubnu 1944 ocitl v Compiègne, což byla taková přestupní stanice mezi věznicemi a koncentračními tábory. Tam strávil několik týdnů, než byl transportován do Buchenwaldu. Příšerná cesta v horku v uzavřených dobytčích vagonech, bez vody a jídla. Příjezd do lágru jim v ten okamžik připadal jako vysvobození. Tedy alespoň těm, kteří šílený transport přežili. 

V koncentračním táboře ho čekaly měsíce ponižování, utrpení, bolesti, hladovění a tvrdé dřiny. Smrt měl před očima každý den. Stala se neodmyslitelnou součástí života všech vězňů. Poznal však také sílu přátelství a solidarity.

Více rozebírat příběh mladého Francouze, uvězněného v Buchenwaldu, nebudu. Určitě větším přínosem pro vás bude, pokud po knize rovnou sáhnete a dozvíte se tak všechno.



Dosud jsem četla pouze příběhy, týkající se koncentračního tábora v Osvětimi. Nahlédla jsem tedy poprvé do života, pokud se to tak dá vůbec a s velkou nadsázkou nazvat, v jiném lágru.

Kniha na mě nepůsobila tolik drasticky jako osvětimské zpovědi. Čímž ani náhodou nechci utrpení vězňů v tomto táboře zlehčovat, to rozhodně ne. Záleží i na tom, jak detailně je příběh zpracovaný. Protože, jak je zmíněno již v anotaci, vězni byli v očích stráží SS něco jako podlidé, podřadný živočišný druh, který lze beztrestně týrat, ponižovat, zabíjet. V příběhu jsem narazila na několik pasáží, ze kterých mi bylo opravdu hodně úzko a těžko na duši, slzy se mi tlačily do očí. Nikdy si přece nemůžeme zvyknout, že zabíjení nevinných lidí znamenalo pro některé radost, uspokojení, zbavení se nežádoucího... Ať už je kniha napsána drasticky či méně detailně, byla to příšerná doba a páchaly se otřesné věci.

Poslední dobou příběhy z 2. světové války dost vyhledávám, přestože mě osudy nevinných obětí vždy rozsekají a zdeptají. Samozřejmě si vždy mezi těmito knihami musím přečíst pár příběhů jiného žánru, protože potom bych byla v depresi ustavičně. Naproti tomu stále tyto knihy doporučuji k přečtení, protože na osudy oněch zmučených, nevinných lidí se nesmí zapomenout. 

Autoři:
Louis Gros - v pouhých sedmnácti letech byl zatčen kolaborantskou policií a uvězněn v Buchenwaldu, kde se dožil jeho osvobození. Po válce se i se svojí manželkou usadil v malém francouzském městečku Mercury v Savojsku, nedaleko města Albertville (jihovýchodně od Paříže). Procestoval Spojené státy a několikrát se také setkal s americkým osvoboditelem KL Buchenwald, kapitánem Fredem Kefferem.

Flint Whitlock - je bývalým důstojníkem americké armády a cenami ověnčený autor několika knih o dějinách vojenství. Žije v Denveru, ve státě Colorado. Je autorem  prvního a třetího dílu tzv. Buchenwaldské trilogie a spoluautorem druhého dílu.
(více informací)








Hodnocení: 5/5 


Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Grada, kde knihu můžete zakoupit.






pondělí 4. dubna 2016

Recenze - Byl jsem Mengeleho asistentem

Autor:                         Miklós Nyiszli
Překlad:                     Dana Gálová
Nakladatelství:       Academia
Rok vydání v ČR:   2009
Počet stran:              196

Anotace:
Autor, lékař z oblasti Sedmihradska, byl jako maďarský Žid deportován v roce 1944 do Osvětimi, kde strávil osm měsíců. Díky své odbornosti a znalosti němčiny byl při selekci vybrán Josefem Mengelem, aby prováděl pitvy obětí jeho zrůdných experimentů. Jako prominentní vězeň poznal zblízka nelidské praktiky „anděla smrti“ při pseudovědeckém výzkumu dvojčat i nepopsatelné peklo, které představovala práce tzv. sonderkommand v krematoriích. Hned po válce (1946), možná jako jeden z prvních, Nyiszli vydal své svědectví knižně. Nejde o literární zpracování v pravém slova smyslu, spíš o šokující, naléhavý deník, psaný s jediným záměrem: podat zprávu světu. Tak jako mnozí ani on dlouho „své přežití nepřežil“, deset let po osvobození umírá na infarkt.
Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a rovněž zfilmována (Šedá zóna, 2001).


Doktor Miklós Nyiszli byl do koncentračního tábora v Osvětimi deportován coby maďarský Žid spolu s manželkou a dcerou v roce 1944. Po příjezdu probíhá na rampě selekce, kterou provádí doktor Mengele. Vyzve všechny lékaře, aby utvořili samostatnou skupinu. Poté se mají ze skupiny přihlásit ti, kteří vystudovali na německých univerzitách, dokonale ovládají patologickou anatomii a jsou sběhlí v soudním lékařství. Jako jediný se po chvíli odváží vystoupit z řady právě doktor Miklós Nyiszli a stává se tak na několik dalších měsíců Mengeleho asistentem. Kdyby jen tušil, co ho čeká. Jelikož byl ubytován přímo v krematoriu II. v Birkenau (Březince), měl velmi dobrý přehled o všem, co se dělo v plynových komorách. Stal se tak přímým svědkem masového vraždění židovského obyvatelstva.

Nechci dál rozvíjet popis děje, mnohem přínosnější pro vás bude, pokud si knihu přečtete. Kniha je útlá, ale pouze co do počtu stran. Co se týče obsahu, nepotřebujete dalších sto stran, abyste byli více otřesení. Knihu určitě spoustu z vás přečte na jeden zátah. Já si vyhradila dva večery a dvě noci potom nespala. Nešla mi z hlavy, představovala jsem si ty hrůzné výjevy, které autor v knize popisoval, a bylo mi z toho hodně bídně na duši.

Obdivuji doktora Nyiszliho, že se dokázal po válce znovu v duchu ponořit do všech těch hrůz a sepsat knihu. I když je mi jasné, že na ta zvěrstva, kterých byl svědkem, nemohl zapomenout nikdy a měl je jistě stále před očima. Kniha je místy opravdu dost drsná. Určitě vám bude běhat mráz po zádech, místy se vám bude možná obracet žaludek. Ale přes všechny tyto pocity kniha rozhodně stojí za přečtení.

Nyní, při psaní tohoto článku, se mi opět některé pasáže detailně vybavují. Nedokážu pochopit, že někdo může přežít tolik neskutečných hrůz a nezešílet. Ano, doktor nebyl mučen jako ostatní vězni, netrpěl hlady, žízní, nedostatkem hygieny ani ničím podobným. Ale stal se členem tzv. sonderkommanda, kam patřili všichni zaměstnanci krematoria. A všeobecně bylo známo, že nikdo z nich nepřežije. Věděli příliš mnoho. Prožíval tak mučení hlavně rázu psychického. Ze své pitevny vídal denně tisíce zplynovaných těl, která čekala na spálení. Viděl stovky transportních nákladních vozů, které dopravovali tisíce lidí na smrt. Slyšel jejich křik plný děsu a smrtelného strachu. 
Je to otřesné. Nám je těžko a úzko, když si o tom jenom čteme v bezpečí svých domovů. Tito lidé nevěděli dne ani hodiny, ba ani minuty, kdy a jakým způsobem bude ukončen jejich život.
Proto čtěme podobné knihy, aby se na hrůzy a utrpení tohoto období nikdy nezapomnělo.

Kniha je psaná ich formou, o to víc je sugestivnější. Přestože děj není žádná procházka růžovou zahradou, budete hltat stránku za stránkou, to vám zaručuji. 

Mrzí mě, že se kniha nedá již sehnat, měla jsem ji pouze půjčenou z knihovny.


O autorovi:
Maďarský a rumunský doktor a spisovatel, vězeň nacistických koncentračních táborů, spolupracovník doktora Josefa Mengeleho.
Po obsazení Maďarska německými vojsky 19. března 1944 a zahájení likvidace maďarských Židů, byl společně s rodinou v druhé polovině května deportován do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Dr. Nyiszli dostal táborové číslo A-8450 a díky své specializaci na soudní lékařství byl zaměstnán jako asistent doktora Josefa Mengeleho. Jeho úkolem se stalo provádění pitev dvojčat a trpaslíků, kteří zemřeli během Mengeleho experimentů. Kromě toho působil také jako ošetřující lékař pro členy sonderkommanda a esesmany, kteří pracovali u plynových komor a krematorií.
V lednu 1945 byl evakuován do KL Mauthausen. Po třídenním pobytu v tamější karanténě byl převezen do tábora v Melku. Nakonec byl osvobozen 5. května 1945 v KL Ebensee. Jeho žena a dcera válku také přežily (osvobozeny v Bergen-Belsenu)
Po válce už nikdy neprovozoval lékařskou praxi. V říjnu 1947 se jako svědek vypovídal před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku.
5. května 1956 zemřel po dlouhé nemoci na infarkt.


Hodnocení: 5/5 



neděle 13. března 2016

Recenze - Děti, které přežily Mengeleho

Autorky:                  Eva Mozesová Korová
                                  Lisa Rojanyová Buccieriová
Překlad:                   Dani Vrbů
Nakladatelství:       Grada
Rok vydání v ČR:   2015
Počet stran:             224

„Zůstat naživu byla ta nejdůležitější věc. Věděly jsme, že jsme naživu kvůli experimentům. Díky šťastné náhodě přírody. Protože jsme byly Mengeleho dvojčata...“

Anotace:
Evě Mozesové bylo pouhých deset let, když byla i se svou rodinou poslána do Osvětimi. Zatímco její rodiče a dvě starší sestry odvedli nacisté rovnou do plynových komor, Evu a její dvojče Miriam si vybral jakožto pokusné objekty muž, který byl znám jako Anděl smrti - doktor Josef Mengele. Dívky byly podrobovány sadistickým medicínským experimentům a každý den musely bojovat o svůj život. V tomto neuvěřitelném příběhu, který sepsala samotná oběť děsivých událostí, jsou čtenáři svědky dětské odolnosti proti mimořádnému zlu. Příběh je na jedné straně otřesným příkladem lidské krutosti, zároveň však také dokladem neskutečné odvahy a vůle malé dívky, která ví, že musí přežít, aby zachránila svou sestru.

Příběh vypráví desetiletá rumunská dívka Eva, která do osudného dne žila s rodiči, svým jednovaječným dvojčetem Miriam a dvěma staršími sestrami ve vesnici Porc v rumunské Transylvánii. Otec chtěl s rodinou emigrovat do Palestiny jako jeho bratr, ale matka si zpočátku nepřipouštěla žádné nebezpečí, válka jí připadala hodně daleko.
Jednoho dne však byli nuceni opustit svůj domov a přemístit se do ghetta, kde na transport do Maďarska čekalo několik tisíc Židů z celé Transylvánie. Namluvili jim, že v Maďarsku v pracovních táborech přečkají do konce války.
Do pracovních táborů byli transportováni v dobytčích vagonech několik dní. Po příjezdu však okamžitě zjišťují, že nejsou v Maďarsku, ale v Osvětimi. Po výstupu z vagonů probíhá okamžitá selekce. Dvojčata jsou odtrženy od zbytku rodiny a po ostříhání a osprchování jim je vytetováno identifikační číslo. Poté jsou poslány do jedné z budov mezi ostatní dvojčata. Budova dříve sloužila nejspíš jako stáje pro koně a podle toho to zde také vypadá. A ten neskutečný zápach všude. V budově se tísní několik set dvojčat ve věku od dvou do šestnácti let. Eva s Miriam se od ostatních dozvídají spoustu děsivých věcí o plynových komorách, o původu podivného zápachu a dalších hrůzách. Zanedlouho poznají také doktora Mengeleho a jeho otřesné pokusy, kvůli kterým se zde ocitly. Jako pokusná zvířata „Anděla smrti“ - doktora Josefa Mengeleho.



Jednou jsme viděly ve sprchách nějaké chlapce. Vzpomínám si, jak jsem na ně koukala a myslela si: „Jsou tak vyzáblí! Jsem ráda, že nevypadám jako oni.“ Ve skutečnosti jsem pravděpodobně vypadala přesně jako oni. A Miriam taky. Oči měla hluboko vpadlé a mohla jsem jí spočítat každičkou kost v těle. Sama jsem se však necítila vyzáble ani uboze. Potřebovala jsem se vidět jako silná.

Příběh bolesti a utrpení je vyprávěn samotnou obětí holokaustu, tenkrát desetiletým rumunským děvčátkem Evou. Všechno jsou její vzpomínky na několikaměsíční pobyt v koncentračním táboře v Březince v Osvětimi, kde podstoupily se svou sestrou zrůdné  lékařské pokusy u doktora Mengeleho. Eva dobře tušila, že jen pokud ona bude žít, zachrání tím také život své sestry. Byla tou silnější a věděla, že to musí dokázat, musí přežít a ochránit Miriam. Nedokážu si ani představit, jak může něco takového malé dítě dokázat. Jak silná vůle žít a ochránit blízkou osobu v ní musela dřímat, když to všechno přetrpěla, dokázala a přežila. 

Kniha má něco málo přes dvě stovky stran, je psána velkým písmem a text je formátován do širokých řádků. Přečtete ji tedy za chvíli. Já ji četla slabé tři hodinky. Četla se sama.

Knížka je sice útlá, ale obsahuje velmi silný příběh o zvěrstvech, která byla napáchána na nevinných lidech. Příběh určitě doporučuji všem čtenářům, kteří se o toto historické období zajímají. Myslím, že není psán nijak drasticky, aby jeho čtení někdo nezvládl nebo z něj musel mít obavy.



Kniha je doplněna o fotografie Evy a její rodiny, fotografie z koncentračního tábora i pozdějšího života v dospělosti. Příběhu určitě dodávají na autentičnosti. Já jsem se také ráda podívala, jak Eva s Miriam vypadaly jako děti a poté jako dospělé ženy. Nechybí ani fotografie doktora Mengeleho.

Věřím, že se vám příběh bude líbit, přestože obsahuje vzpomínky na velmi těžké období. Já jsem možná čekala více podrobností o doktoru Mengelem, ale na druhou stranu jde o vzpomínky dítěte, tudíž nemůžeme očekávat příliš detailů.

Byla červencová sobota a my jsme pochodovaly do laboratoře, kde mi dali injekci něčeho, co byla zcela jistě nákaza. Infekci jsem dostala jen já, nikoli mé dvojče. O pár let později jsme s Miriam došly k závěru, že pro tuto injekci vybrali mě, protože vypozorovali, že jsem ta silnější.
Tehdy jsem ovšem nebyla připravená na to, že kvůli téhle injekci onemocním. V noci jsem dostala vysokou horečku. V hlavě mi hučelo, kůže mi hořela a celé tělo se mi třáslo natolik, že jsem nemohla ani navzdory svému vyčerpání usnout. Probudila jsem Miriam: „Jsem hrozně nemocná,“ šeptala jsem jí do ucha skrz klepající se zuby.
Okamžitě byla vzhůru a plná starostí: „Co budeme dělat?“

O autorkách:
Eva Mozes Kor: Eva se narodila v roce 1934 ve vesnici Porc v rumunské Transylvánii. Měla dvojče Miriam a dvě starší sestry. V roce 1985 založila organizaci, jež pomáhá lidem, kteří přežili pokusy Anděla smrti, a apeluje na vládu, aby nadále pátrala po podrobnostech života doktora Josefa Mengeleho.
V roce 1995 založila v místě svého bydliště malé muzeum holokaustu, které se rozrostlo ve vzdělávací centrum (www.candleholocaustmuseum.org), v němž Eva organizuje nejrůznější výstavy a přednášky pro děti školního věku.
Je celosvětově uznávanou mluvčí na téma holokaustu, lékařské etiky, odpuštění a míru. Mnohokrát vystupovala v médiích, jako například v dokumentu Forgiving Dr. Mengele (Odpuštění pro doktora Mengeleho). Žije v Terre Haute v Indianě ve Spojených státech, kde také provozuje realitní kancelář.

Lisa Rojany Buccieri: Je autorkou více než stovky dětských knih, z nichž se mnohé staly bestsellery či získaly nějaké ocenění. Již dvacet let působí jako redaktorka a editorka v nakladatelství. Žije se svou rodinou v Los Angeles. Lze ji kontaktovat na webu: www.EditorialServicesofLA.com.







Hodnocení: 4/5 


Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Grada.

Knihu můžete zakoupit zde.