RECENZE – Johana

Autorky: P. Horáková, A. Scheinostová, Z. Dostálová

Nakladatelství: Paseka

Rok vydání: 2018

Počet stran: 192

ISBN: 978-80-7432-914-2

Anotace:

Jedenácté narozeniny chce Johana oslavit se svou nejlepší kamarádkou Simonou, protože je mají ve stejný měsíc. Johanina máma cvičí džezgymnastiku a je krásná. Na tátu si Johana moc nepamatuje, zato s babičkou tráví spoustu času. Ta jí vypráví o tom, co bylo, a dovede zahnat veškeré obavy. Johanu ale vlastně kromě pitomého spolužáka Radka Hadraby a tajného obsahu babiččiny krabičky nic netrápí… Bude to stejné i za třicet let?
Svěží novela civilně a bez okázalosti mapuje třicet roků v životě dívky narozené v polovině 70. let. Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje, přesto však Johana vypovídá o historických událostech i osobních prožitcích leckdy výmluvněji, než dovedou zachytit vypjaté scény. Johana nese i svérázný literární rukopis. O jednotlivé dekády se postaraly tři výjimečné autorky.

Johaně táhne na jedenáct, nejvíc si rozumí s babičkou a žije úplně normální, obyčejný život dospívajícího děvčete. Po smrti babičky zůstává pouze s matkou, otce si skoro nepamatuje, odešel od nich, když byla ještě malá a matka o něm nikdy nechce mluvit. „Prevíti, všichni jsou stejný...“, opakuje matka  na adresu mužů pokaždé, když jí nevyjde další vztah. Johana vnímá, jak se po rozchodech utápí v depresích a častěji sáhne po skleničce, aby se záhy vrhla do dalšího vztahu. Hlavně nebýt jako ona, říká si vždy Johana, když vidí matku, jak se slabošsky poddává žalu. Ovšem plánovat si můžeme co chceme. Znáte to, člověk míní život mění.

Na Johanu jsem byla velice zvědavá. Jednu dobu se o této novele hodně mluvilo. Musím ale říct, že jsem čekala trošku víc. Mám ráda takové ty obyčejné životní příběhy, které jsou napsány čtivou formou, a to Johana je. Přesto jsem čekala, že půjde o příběh, který mě nějak zasáhne, na chvíli se mi po dočtení uhnízdí v myšlenkách. A to se nestalo. S Johanou prožíváme třicet let, od dospívání až po střední věk. Jelikož jde o útlou knihu, skoky v čase jsou velké, příběh nejde nijak do hloubky, postavy nejsou nijak precizně vykreslené. Politické události a mezníky děj pouze dokreslují, takže čtete o tom, že se Johana s matkou účastnily demonstrace v listopadu 1989, ale nijak zvlášť podrobně už se o tom nepíše. Ovšem to vůbec ničemu nevadí, příběh není zaměřený na konkrétní událost.

Byla jsem také zvědavá, jestli poznám, že příběh sepsaly tři různé autorky. Musím se přiznat, ani jsem to nijak nezaregistrovala. Děj měl po celou dobu stejné, pozvolné tempo, ani jedna třetina knihy pro mě nijak nevyčnívala, že bych si řekla, tak tato část je napsaná nejlépe.

Novelka se mi i přesto četla velice dobře. Johana mi byla blízká asi v tom, že se narodila ve stejném roce, studovala na gymnáziu, v době převratu chodila do prvního ročníku a právě se rozkoukávala, to vše mi připomínalo léta mého dospívání. Takže za sebe bych asi knížku doporučila spíš čtenářkám středního věku, dnešním mladým slečnám toho asi moc nepřinese. Nečekejte nic originálního, něco, co jste nikdy nečetli. Jde o obyčejný příběh dospívající dívky, se kterou tak letem světem prožijete třicet let.

zdroj

O autorkách:

Pavla Horáková
Pavla Horáková vystudovala obory překladatelství a tlumočnictví a serbistika na FF UK v Praze. Od roku 1997 překládá beletrii z angličtiny a srbštiny (mj. díla Kurta Vonneguta, Saula Bellowa či Iaina Bankse; v roce 2001 obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů). Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mladé čtenáře Tajemství Hrobaříků (Olympia). V roce 2011 následovalo pokračování s názvem Hrobaříci v podzámčí (Apostrof) a v roce 2012 trilogii uzavřel román Hrobaříci a Hrobaři. Editorsky se podílela na sbírce současného veršovaného folkloru Kecy v kleci (Plot 2010). V současnosti mimo jiné připravuje pravidelné pořady pro Český rozhlas 3 – Vltava a anglické vysílání Českého rozhlasu 7, kde působila jako kmenová redaktorka v letech 2001–07.

Alena Scheinostová
Alena Scheinostová se narodila v Praze v roce 1977. Je novinářka a publicistka. Pracuje v Katolickém týdeníku, přispívá do periodik orientovaných na náboženství, společnost a lidská práva.

Zuzana Dostálová
Zuzana Dostálová je dcerou spisovatele, scenáristy a režiséra Zeno Dostála. Vystudovala konzervatoř v Praze a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor violoncello. V roce 2014 založila na facebooku projekt Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní povídek a jiných literárních útvarů. Za rok a půl společné práce spolu se spisovateli, novináři a dalšími přišlo na svět 32 textů. V rámci Povídek ze zdi autorka zároveň pořádá pravidelné veřejné čtení, které doprovází na violoncello. Kromě beletrie se věnuje psaní hudebních textů a fejetonů. Novela Proč všichni odcházejí je její prvotina.

Hodnocení: 80%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Paseka, kde knihu můžete zakoupit.

RECENZE – Skoncovat s Eddym B.

Originální název: En finir avec Eddy Bellegueule

Autor: Édouard Louis

Překlad: Sára Vybíralová

Nakladatelství: Paseka

Rok vydání v ČR: 2018

Počet stran: 212

ISBN: 978-80-7432-869-5

Anotace:

Románová senzace z Francie popisuje s mimořádnou otevřeností a syrovostí autorovo strastiplné dětství, poznamenané sociálně a kulturně omezeným prostředím chudého severofrancouzského venkova, ale také jeho postupně odhalovanou homosexualitou.

Louisův výjimečný debut zaznamenal od svého vydání neuvěřitelný ohlas: knihy tehdy dvaadvacetiletého studenta se jen ve Francii prodalo přes 300 000 výtisků a byla již přeložena do více než dvaceti jazyků. Na francouzské i mezinárodní scéně vyvolala bouřlivou debatu coby literární experiment stojící na pomezí uměleckého textu a dokumentu, ale také díky otázkám, které klade: Jak se vymanit z pasti sociálního prostředí? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací? Jak se dobrat svobody? Stejně jako samotné téma knihy zaujme i bravurní způsob jeho podání.

Eddyho poznáváme coby desetiletého chlapce. Žije s rodiči a sourozenci v zanedbaném bytě na chudém francouzském venkově. Román se odehrává koncem devadesátých let minulého století a ještě o pár let později, ale já jsem po celou dobu měla pocit, že se pohybuji tak v letech šedesátých, sedmdesátých. Prostředí, ve kterém se Eddy pohyboval mi opravdu evokovalo starší dobu. Nechápala jsem, že toto, o čem budete číst v knize, se opravdu dělo ve Francii na samém konci 20. století. Také jsem měla pocit, že je Eddy mnohem starší, než ve skutečnosti byl.

Eddy v sobě homosexuální zaměření odhalil poměrně brzy. Vlastně mu k tomu velmi záhy dopomohlo okolí. Eddy byl zšenštilý, pohyboval se úplně jinak než ostatní chlapci, nevyhledával chlapecké sporty a zájmy. Nebavil ho fotbal. Ostatní včetně rodičů mu to ale neustále předhazovali a snažili se z něj udělat „drsňáka“. Ovšem tím ho jen nutili zapírat sebe samého. Přece nebude buzna, bude drsňák jako všichni ostatní. A tak, byť se mu to příčilo, začal hrát fotbal, sledovat fotbalové zápasy a dokonce později randit s děvčaty. No, později... Musím říct, že to byla další z věcí, co mě dost v této knize šokovalo. Nejsem nijak prudérní, ale děti v Eddyho okolí včetně jeho samého měly sexuální zážitky opravdu už od útlého mládí. A ne úplně tradiční sexuální zkušenosti, ale dost krajní experimenty. Tedy alespoň já jsem to, co se mezi nimi odehrávalo, takto vnímala. Někdy to braly jako hru, podle mého nemohly vůbec rozumově ani citově všechny tyto záležitosti pobírat. Jenže čím víc se Eddy snažil „předělat“ na drsňáka, tím víc se mu to všechno hnusilo. Chtěl být sám sebou, ale zároveň vůbec nevěděl, co si se sebou počít.

Jsem moc ráda, že se mi kniha dostala do ruky a mohla jsem si ji přečíst. Zpověď Eddyho je velmi syrová, intimní, někdy nechutná, místy jde opravdu až na dřeň. Eddy se stal obětí šikany, ale co bylo zvláštní, nevyhýbal se svým šikanovatelům, naopak. Dnes a denně jim chodil do rány a nechával se bít a ponižovat. Měl snad pocit, že si to zaslouží nebo spíš zažíval pocit, že konečně si ho někdo všímá? Byť tímto nešťastným, brutálním způsobem.

Eddy si toho ve svém dětství prožil a vytrpěl opravdu dost. U rodičů pochopení nenašel a ani nehledal, bylo by to zbytečné. Vývoj se tam snad zastavil o desítky let zpět a je to znát i na mezilidských vztazích. A přistoupit na to, že můj syn je homosexuál, to bylo nemyslitelné.

Musím říct, že některé pasáže se mi nečetly vůbec dobře, a že se s tím teda autor nepáral hned od první stránky. Šikana mi není cizí, nebyla jsem sice já sama obětí, ale hodně se to dotklo naší rodiny, takže to se mi četlo opravdu těžce. V knize nenajdete klasickou přímou řeč, ale je odlišena od ostatního textu kurzívou. Musím říct, že Édouard Louis ve svém věku vytvořil výborné dílo. Jedna věc je, to všechno prožít, a druhá, podat to čtenářům v čtivé formě. V některých komentářích ke knize jsem četla, že určité pasáže v knize jsou zbytečně nechutně a detailně popisované. Ano, jsou nechutné a asi se vám z nich bude zvedat žaludek jako mně. Ale když jde o autentický příběh, proč čtenáře šetřit? Chcete snad vědět, co Eddy prožil, co cítil? A on to cítil nejspíš přesně tak, jak popisuje.

Pokud tedy máte chuť si přečíst opravdu syrový příběh z pera mladého autora, dozvědět se více o jeho nelehkém dětství a dospívání, protože zkrátka vystupoval z davu a to se neodpouštělo, určitě po knize sáhněte. Já za sebe ji maximálně doporučuji, ale je mi jasné, že nebude úplně pro každého.

O autorovi: 

Édouard Louis (1992) se narodil jako Eddy Bellegueule v Hallencourtu v severofrancouzské Pikardii. Je autorem románů Skoncovat s Eddym B. (En finir avec Eddy Belleguelle, 2014) a Dějiny násilí (Histoire de la violence, 2016) a editorem sborníku esejů a statí o sociologovi Pierru Bourdieuovi (Pierre Bourdieu. L´ insoumission en héritage, 2013). Jeho románový debut mu vynesl postavení nejoceňovanějšího prozaika své generace a byl již přeložen do více než dvaceti jazyků.

Hodnocení: 95%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka. Knihu můžete zakoupit zde.

Recenze – Pod vodou

Autor:                        James Marrison

Překlad:                    Tomáš Jeník

Nakladatelství:      Paseka

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:             316

Anotace:

Tak jako díla Agathy Christie či populární televizní seriál Vraždy v Midsomeru ukazuje i strhující románový debut Jamese Marrisona odvrácenou stranu zdánlivé idyly anglické venkovské komunity, ve které vládne nedůvěra a strach a nic není tak, jak se na první pohled zdá. Když je detektiv Guillermo Downes povolán do malebné anglické vesnice, aby vyšetřil brutální vraždu Franka Hursta, okamžitě se mu vybaví jiné mrtvé tělo: před lety vyšetřoval na stejném místě tragickou smrt Hurstovy manželky. Hurst byl navíc v minulosti jedním z podezřelých v případu zmizení dvou místních školaček, který zůstal neobjasněn. Vrhne mužova smrt na předchozí kauzy nové světlo a bude Downes konečně schopen splnit svůj někdejší slib, že únosce dívek dopadne? Neodbytné vzpomínky na dávné trýznivé události z detektivova vlastního života jen posilují temnou atmosféru příběhu, který nekompromisně míří ke svému mrazivému vyústění.

Na poli je objeveno tělo brutálně zavražděného muže a nedaleko mrtvola jeho psa. Obětí se stal Frank Hurst, kterého kdysi podezřívali v kauze zmizení dvou mladičkých děvčátek, jež nikdy nebyla objasněna. Vyšetřování se ujímá detektiv Downes řečený Střelec a spolu s novým případem získává i nového kolegu Gravese. Zpočátku vypadá případ poměrně jednoduše a jednoznačně, ovšem později dochází k velmi překvapivým zvratům. Detektiv Downes se také v myšlenkách stále vrací ke smrtelné nehodě druhé Frankovy manželky Sary. Už tenkrát mu na případu něco nesedělo a nedokázal se jím přestat zabývat. Velmi podivné je rovněž zmizení Frankovy dcery Rebeky. Odešla prý od otce do Londýna, nikdo ji ovšem od té doby neviděl. Ani po smrti otce ji nebylo jak kontaktovat. Existuje pouze několik pohlednic, které údajně otci poslala. Na smluvenou schůzku s ním se však nedostavila. Frank poté úplně rezignoval na život a žil v ústraní až do své tragické smrti. 

Myslím, že k ději netřeba více dodávat. Mohla bych prozradit nějaké detaily a to rozhodně nechci. Přiznám se, že jsem se do této krimi pouštěla možná trošku skepticky a bez velkých očekávání. A opět se mi potvrdilo, že se o knize nemusí psát na každém kroku a je přesto skvělá. Právě tato kniha by si naopak zasloužila, aby se dostala do většího povědomí čtenářů.

Pod vodou je klasická britská detektivka. Příběh se odehrává na anglickém venkově. Hlavní vyšetřovatel je původem Argentinec a velmi těžko si zvyká na anglickou zimu, která do něj zalézá i přes několik vrstev oblečení. Momentálně přišel o skvělého parťáka, který v nemocnici bojuje s těžkou nemocí. Získává však neméně vynikajícího kolegu Gravese. Oba muži mi byli sympatičtí, autor stvořil opravdu dobré a reálné duo detektivů. Přestože jde o klasickou krimi, žádný thriller, několik pasáží mi dokázalo hodně zahýbat žaludkem. Autor je popsal tak reálně a sugestivně, že jsem se při čtení opravdu doslova oklepávala odporem. Ale takových pasáží je tam minimum, takže čtenáři slabší povahy se nemusí obávat. Ovšem chtěla jsem je zmínit, protože dodali příběhu pověstnou šťávu.

Autorův popisný styl mi také sedl. Ze začátku jsem si sice říkala, jestli bude takhle popisovat vše, tak nevím, ale prostě mě to bavilo. James Marrison si mě získal a poslední třetinu knihy, která se pyšní tak úžasnými zvraty, že budete valit oči, jsem doslova zhltala.

Kniha je rozdělena do tří částí. Nepravidelně se střídají kapitoly, které vypráví v první osobě Střelec a poté kapitoly, jež jsou psány z pohledu Gravese er-formou.

Dovlekl jsem se k plachtě. Pokrývala ji vrstva úplně vyschlé hlíny, z níž vyčníval hladký, zakřivený povrch lebky a ruka. Vypadalo to, jako kdyby se pokoušela vyhrabat ze země.

Za zády jsem něco zaslechl, v hukotu plamenů jen velmi matně. Výkřik. Ohlédl jsem se. Turner se skláněl nad dírou a divoce na mě gestikuloval, abych vylezl ven. V životě jsem neviděl nikoho tak rozzuřeného nebo vyděšeného. Ignoroval jsem ho a soustředil se na tělo před sebou. Kdyby je zasypaly trosky domu, už nikdy by se nenašlo. I tak tady ležela hodně dlouho.

Začal jsem odhrnovat hlínu a hrst po hrsti ji odhazovat stranou. Nosník vyhloubil kráter a nadzvedl kus země, čímž vytrhl tělo z míst, kde roky odpočívalo. Vyklouzla ven překvapivě snadno, nemohla tedy být pohřbená moc hluboko.

Pod vodou určitě doporučuji k přečtení. Musím se smát při představě, kdy si čtenář bude hned na začátku říkat, jak uhodl vraha a postupem času mu pozvolna spadne čelist. Netvrdím, že je kniha bezmezně skvělá a nejlepší, ale autor prostě umí. Přestože děj plyne převážně pomalu, poslední třetina knihy to pomalejší tempo vykompenzuje a vám dojde, že to přesně takhle autor zamýšlel a takhle se měl děj odvíjet. Velké plus dostává také pochmurná obálka, která se ke knize úžasně hodí.

V anotaci se píše, že jde o autorův románový debut. Jsem tedy rozhodně natěšená na další knihy.

O autorovi:

James Marrison pochází z anglického Oxfordu. Je absolventem Edinburské univerzity v oboru historie a působil mj. jako učitel angličtiny a novinář se specializací na oblast zločinu a kriminalistiky. V současné době žije v Buenos Aires.

Hodnocení: 85%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka. Knihu zde můžete zakoupit.

Recenze – Zbláznila ses?

Autorka:                    Jana Franče Jirásková

Nakladatelství:       Paseka

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:              213

Anotace:

Je rozvedená, je jí přes čtyřicet a čeká dítě s partnerem o generaci mladším. Dalo by se to ustát lépe, kdyby doma už neměla čtyři děti od dětského věku do dospělosti. Sama dalšího potomka rozhodně chce, ale ne všichni v okolí vnímají její situaci stejně pozitivně. Každodenní kolotoč vytížené ženy se střídá se snově fantazijními pasážemi, v nichž se hrdinka vypořádává s problematickým vztahem k vlastní matce. Nejsilnější lidské pouto se tu odhaluje se vší složitostí a emocionální tíhou. Přes specifickou situaci hrdinky se v románu, zachycujícím univerzální témata dneška, najde nejedna čtenářka.

Rozvedená knihovnice po čtyřicítce se čtyřmi dětmi. To je hlavní hrdinka knihy Jany Jiráskové. Nejstarší dcera u matky již nebydlí, ale prostřední a nejmladší dcera a syn ano. A takto jsou děti po celou dobu nazývány. Nemají žádné konkrétní jméno, prostě Syn, Nejmladšídcera, Prostřednídcera... Poznáváme také hrdinčiny přátele se zajímavými přezdívkami či jmény... Hafánková, Tlemil, Třešinka, Fouňa, Jesmína... Vlastně ani naši hlavní hrdinku neznáme křestním jménem. Zkrátka ONA. Schází se s o deset let mladším Filipem, se kterým otěhotní. Páté dítě na cestě. Většina lidí si málem zaklepe na čelo. Nezbláznila se? Ale ONA vůbec nepřemýšlí o tom, že by dítě neporodila. „Kromě rození dětí jsi nic nedokázala!“ útočí na dceru matka v děsivých snech. Sny jsou opravdu šílené, sexuálně zabarvené, často až nechutné. Odráží se v nich vztah naší hrdinky k matce a naopak. Matka propadla alkoholu  a na adresu dcery snad nikdy nepronesla nic milého či alespoň pozitivního. Dcera by chtěla jejich vztah urovnat, ale má pocit, že vynakládá zbytečnou snahu. Spíš už rezignuje. Vztah s dětmi má skvělý, bere je jako kamarády a sobě rovné parťáky. Což občas Filip tak trochu nechápe, postrádá jistá pravidla. Bude jim vztah fungovat i za pár let? Co když jsou každý úplně jiný a navíc ten věkový rozdíl? Občas se naše hlavní postava utápí v pochybnostech. Ale na druhou stranu... Nikdo neví ani to, co bude zítra, natož za několik let.

18:45

Beru si kafe a jdu za dětma. 

„Tak co v práci, mamko?“ ptá se Syn. 

„Ale jo, dobrý,“ pokrčím rameny, „normálka, jako vždycky.“

„Dobrý? To je celá tvoje odpověď?“ napomene mě naoko přísně. „A teď se zeptej ty mě, co ve škole.“

Nachytal mě. Směju se.

„Koukáme na kočárky a na dětský postýlky,“ hlásí Nejmladšídcera.

„Měli bysme vybrat nějakej schopnej kočár, abych se nestyděl s tím vylízt na ulici,“ vysvětluje Syn.

„To jo,“ souhlasím a představuju si, jak mu bude vození sourozence slušet. Zároveň si nedělám iluze, že to bude nějak s vyjížďkama s miminem přehánět.

Příběh je vyprávěn v první osobě naší hrdinkou prostřednictvím deníkových zápisků. Tyto zápisky se střídají se sny, které se naší hlavní postavě každou noc zdají. A musím říct, že mě kniha bavila. Žádnou podobnou jsem dosud nečetla. Sedla mi i zmíněná deníková forma, kterou je kniha napsaná. Já ji určitě čtenářkám můžu jen doporučit. Nečekejte však žádný sluníčkový příběh nastávající maminky. Kniha je prostě neotřelá svým způsobem. Už jen i samotnou absencí klasických křestních jmen. Hlavní hrdinka je životem obouchaná ženská, která je zvyklá si se vším poradit. Bohužel však nezvládá vlastní matku. Stačí jeden telefonát a promění se v uzlíček nervů. Ale každý máme nějakého kostlivce ve skříni.

Pokud hledáte svým způsobem originální příběh ze života, napsaný českou autorkou, určitě sáhněte po knize Zbláznila ses? Kniha oplývá úžasnou obálkou, jejíž autorkou je Lela Geislerová. Zaujala mě na první pohled a hned jsem se pídila, o čem kniha  pojednává.

„S tebou se prostě nedá normálně mluvit, asi tě budu muset přestat navštěvovat,“ řekla jsem a chtěla odejít.

„Víš, s čím budeš muset přestat?!“ začala křičet. „Víš s čím?! S tím zoufalým rozením nezvedenejch parchantů! Všem jim kouká z očí zlo a to, že nemají před ničím a nikým úctu...“

„Neber si furt do huby moje děti, jednou provždy!“

Když už jsem byla mezi dveřma, matka zasténala:

„A ten gin? Můžeš pro mě udělat ještě alespoň to...?“

Než jsem stihla odpovědět, že „ale no jo“, zatarasil mi cestu animovanej Jack Nicholson a ukazováčkem přes ústa mi naznačoval: „Pssst.“ 

(úryvek snu)

O autorce:

Jana Franče Jirásková (1970) pracuje jako knihovnice, psala nejprve poezii a později publikovala ve sbornících a almanaších povídky. Knižně vyšly povídkové sbírky Kanička pošmodrchaná (2008) a Paranoidní pijavice (2012).

Hodnocení: 85%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka. Knihu zde můžete zakoupit.

A proto skáču

Autor:                         Naoki Higašida

Překlad:                     Anna Křivánková

Nakladatelství:       Paseka

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:             169

...Proč otáčíš věcmi stále dokola?...

„Rád se točím dokola – a rád točím dokola různými věcmi. Víte, proč se mi to líbí? Protože věci kolem nás se obvykle neotáčejí, takže cokoliv se pohybuje v kruhu nebo kolem své osy, nám přijde ohromně zábavné. Už jen sledovat ten pohyb nám přináší nekonečné potěšení. Líbí se nám, jak je pravidelný a předvídatelný. Věci, které se nemění, nás těší. Je to krása.“

Anotace:
Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem.

Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti „sepsal“ za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na papírové matrici odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus?

Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. „Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání,“ přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem.

Nám lidem s autismem při hovoru někdy schází slova.

A z toho plynou všechna nedorozumění.

Tak například...

„Hele, proč ten kluk říká všichni společně?“

„Možná chce, abychom něco společně udělali.“

Ve skutečnosti ten chlapec použil slova z věty, kterou předtím řekla paní učitelka: „Zítra půjdeme všichni společně do parku.“ Rád by se zeptal, kdy že se do toho parku půjde, ale z celé věty dokáže říct jen všichni společně, takže mu nezbývá než ta slova opakovat.

A tak naše scházející slova rozdmýchávají vaši představivost a svádí vás na scestí. Hotová záhada, že?

Na knihu A proto skáču jsem byla moc zvědavá. Je to útlý paperback plný otázek a odpovědí, týkající se života autistů. Třináctiletý chlapec s autismem nám přibližuje tento, pro spoustu z nás neznámý a tajemstvím zahalený, svět. Odpovídá na otázky týkající se komunikace, vztahů, koníčků, pocitů, chování autistů. Myslím, že většina z nás „obyčejných“ lidí neměla ani ponětí, co autisté cítí, jakým způsobem vnímají svět kolem sebe, co je stresuje, co jim naopak dělá neuvěřitelnou radost, proč se někdy zdánlivě bezdůvodně smějí, anebo naopak upadají do zoufalého pláče. Těžko se tato kniha popisuje. Musíte si ji přečíst a potom budete vědět, o čem mluvím. Dozvíte se opravdu spoustu podrobností, které vám pomůžou chování lidí s autismem pochopit.

Knihu Naokiho Higašidy rozhodně doporučuji k přečtení nejen těm, kteří pečují o autisty nebo se s nimi v blízkém okolí stýkají. Pro ně by to snad měla být povinná četba. Ale doporučuji ji všem, kdo chtějí třeba jen do tohoto „jiného“ světa nahlédnout. Autisté nechtějí žít v ústraní, touží po společnosti stejně jako my.

Musím říct, že mě hodně překvapilo, jakým způsobem jsou odpovědi třináctiletého chlapce formulovány. Vůbec mi nepřijde, že takto odpovídá v podstatě malý kluk. Opravdu jsem byla hodně překvapená a ještě víc celkovými pocity. Kdy se vám podaří nakouknout do pocitů člověka, který svůj život prožívá úplně jinak než vy? Možná potom nebudeme mít divné pocity, pokud se s nějakým autistou setkáme. Možná se bude kývat, možná se bude nekontrolovatelně smát nebo hlasitě vykřikovat. My už ale budeme alespoň trošku chápat, co momentálně prožívá. A to je pro lidi s autismem hodně důležité. Z knihy pochopíte, jak moc jsou citliví a to, že se jim budeme snažit porozumět, je pro nás to nejmenší.

Kniha mě oslovila i z toho důvodu, že jde o intimní, osobní zpověď. Nikdo nám nepředkládá nějaké zprostředkované myšlenky, ale opravdu nám líčí své reálné pocity.

Jediné malé mínus kniha má a sice grafické zpracování. Jelikož jde o otázky a odpovědi, kde každá otázka a odpověď má svou vlastní stránku a zbytek listů zůstává bílý, bez ilustrací, přijde mi to trošku chudé. Myslím, že kdyby kniha byla doplněna několika ilustracemi, podobnými té na obálce, která je mimochodem povedená, znamenalo by to pro knihu jistě jedině velké plus navíc. Ale to je čistě můj názor a na obsahu knihy se to určitě nijak negativně neodráží.

O autorovi:

Naoki Higašida (1992) je autorem více než dvou desítek knih z oblasti beletrie i non-fiction. V šesti letech mu byl diagnostikován autismus a vzdělával se ve speciálních školách. V jedenácti a znovu ve dvanácti vyhrál první cenu v literární soutěži Bratří Grimmů. Anglický překlad jeho mimořádně otevřené zpovědi A proto skáču, původně vydané v roce 2007, byl vyhlášen knihou roku podle Wall Street Journal, časopisu Bloomberg Businessweek a webového magazínu Bookish. Kniha se rovněž stala bestsellerem deníku New York Times. Naoki Higašida žije v japonském Kimicu.

Hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka. Knihu zde můžete zakoupit.

Recenze – Zelený stan

Autorka:                    Ljudmila Ulická

Překlad:                     Alena Machoninová

Nakladatelství:       Paseka

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:             496

A jednou jasný denní záblesk padne

na krédo posledních mých chvil:

zůstal jsem člověkem, nikdy jsem nezradil

vás v ničem. Přátelé, modlete se za mne.

Anotace:

Ve stejném roce, kdy umírá J. V. Stalin, se ve škole setkávají tři přátelé, jejichž osudy se propletou do jednoho dlouhého a složitého příběhu. Učitel Viktor Juljevič Šengeli se je snaží nadchnout pro ruskou literaturu, a právě prostřednictvím této postavy se autorka snaží přiblížit a snad i nově interpretovat ty nejlepší tradice ruského písemnictví - od Puškina a Gercena přes Dostojevského k Mandelštamovi, Achmatovové, Solženicynovi a Brodskému. Zároveň ale tři mladí hrdinové začínají chápat pravou podstatu sovětského režimu, v jehož spravedlnost a správnost na počátku věří, a postupně se z nich stávají společenští vyděděnci.

V románu Ljudmily Ulické poznáváme tři ústřední postavy, tři nejlepší kamarády. Seznamujeme se s nimi již v útlém věku na základní škole na počátku padesátých let 20. století v době úmrtí Stalina. Prožíváme s nimi dalších zhruba třicet let jejich života. Poznáváme tedy Ilju, Saňu a Michu.

Ilja žije pouze s matkou. Jsou chudí, Ilja chodí oblečený do starých, záplatovaných hadříků. Se svou chudobou se vyrovnává tak, že se jí vysmívá. Sní o tom, jak si koupí fotoaparát a bude zaznamenávat všechny zajímavé a důležité události.

Naopak Saňa chudobou nikdy netrpěl. Žije s matkou a babičkou a miluje hudbu. Výborně hraje na klavír. Je drobounkého vzezření a každý si myslí, že je mladší než ve skutečnosti. Je takový neduživý a často nemocný.

Zrzavý Micha žije s tetou Geňou a její invalidní dcerou. Pomáhá jí s domácností, protože kdyby se o něj teta odmítla starat, musel by se vrátit do dětského domova. Tohoto chlapce zase od dětství provází poezie, sám chodí všude se sešitem a tužkou a pokouší se psát.

V šesté třídě dostanou žáci nového učitele literatury, pohledného Viktora Juljeviče Šengeliho. Tento charismatický muž bez pravé ruky dokáže v žácích vzbudit nebývalý zájem o ruskou literaturu a stává se další významnou postavou Zeleného stanu.

Každou středu Viktor Juljevič vláčel milovníky ruské slovesnosti, Mirsy, jak si říkali, po Moskvě a za doprovodu své píšťalky je vyváděl z ubohého a nemocného času do prostoru, kde fungovala mysl, kde žila svoboda, hudba a všelijaká umění. Ano, tady to vše žil! Za těmito okny!

Toulky literární Moskvou byly skvostně chaotické. v někdejší Gendrikově uličce vešli do dvora domu, kde se měl podle mylných domněnek zastřelit Majakovskij, pak sešli dolů Dzeržinského ulicí, bývalou Lubjankou, k Sretěnské bráně. Jména přejmenovaných moskevských ulic uši Viktora Juljeviče urážela, neustále jim před žáky říkal jejich starými jmény.

Zelený stan je mnohovrstevnatý román, který postrádá jakoukoliv chronologii, přesto všechny příběhy na sebe navzájem navazují a logicky se prolínají. Stává se však, že v jedné kapitole někdo zemře a v další se s onou postavou setkáváme třeba o několik let zpětně. Román obsahuje poměrně velké množství postav a osudů. Určitě je velkým přínosem, pokud čtenář zná alespoň obecně dějiny Ruska a ruské autory. Ljudmila Ulická hodně ve svém románu používá úryvky z knih, narážky na některé autory a určitě se vám snáze text pochopí, pokud budete vědět, o čem je řeč. Já jsem si ze začátku poměrně často vyhledávala na internetu informace, abych byla v obraze, protože jsem pochopitelně chtěla všechno pochopit a neztrácet se v ději. Kniha obsahuje také několik stránek vysvětlivek a odkazů na úryvky v textu. Autorka do knihy nezahrnula pouze literaturu, ale také hudbu i další umění.

Největší prostor ve své knize věnovala autorka Iljovi a jeho druhé ženě Olje. Ale pochopitelně nahlížíme i do osudů Sani a Michy a dalších postav, které s jejich životy nějakým způsobem souvisí a dotýkají se jich. Autorka nám zkrátka na běžných životech obyčejných lidí přibližuje dění v oné těžké době v Rusku. Stylem jako by se nic nedělo, ale děje se toho hodně.

Přestože Ulické román postrádá jakoukoliv chronologii a je tedy psán trošku jiným stylem, než jsem zvyklá, četl se mi dobře. A bavil mě. Bavil mě, přestože jde o úplně jiný kousek literatury, než jakou běžně čtu. A možná právě proto. Nejde o žádné oddechové čtení, musela jsem se soustředit a přemýšlet u toho, ale s tím jsem do četby Zeleného stanu šla. Určitě to kniha není pro každého, ale myslím, že není třeba ji odkládat z obav, že by pro někoho byla nečitelná, nepochopitelná. Je pravda, že sama jsem ji četla dlouho, ale záměrně jsem nepospíchala s četbou. Jak jsem psala výše, kniha mě bavila a čtení jsem si vychutnávala. Ráda jsem nahlédla do osudů lidí v oné nelehké době.

Na úplný konec jenom dodám, že za sebe knihu určitě doporučuji a ráda si ji po nějaké době přečtu znovu. Myslím, že mi dá na podruhé ještě mnohem více. Pokud tedy hodláte sáhnout do soudku s něčím vážnějším, přečtěte si Zelený stan.

Ilja vystoupil z taxíku a podíval se na hodinky. Bylo pět hodin a tři minuty.

Tři minuty nejsou zpoždění, uklidnil se.

U vchodu do hotelu zpomalil. Mrholilo. Zároveň bylo dusno.

Zbláznil jsem se! Bojím se přijít pozdě! Odkdy jsem tak dochvilný? A zastavil se přímo před vrátným, který klenutým hrudníkem a mohutnou šíjí připomínal operního pěvce. Ten si ho podezřívavě prohlédl.

Tenkrát po domovní prohlídce Ilju na Malé Lubjance drželi osmnáct hodin. Vystřídali se u něj tři vyšetřovatelé: první dva ho zastrašovali, třetí ho verboval: drsně, ale velmi přesvědčivě. Rozloučili se s tím, že se ještě setkají. Teď o týden později mu zavolali a dali si s ním sraz v rezidentské budově. Hotel Moskva, šesté patro, pokoj šest set dvacet čtyři.

O autorce:

Ljudmila Ulická patří v dnešním Rusku stále k nejčtenějším autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přitom nepřineslo bulvární čtivo, ale náročné romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická, vystudovaná genetička, vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se vždy dotýkala nepohodlných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. Paseka 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael.

Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin – jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. Paseka 2013), které jsou skrz naskrz prošité červenou nití neškodných i kolosálních výmyslů. Jako by autorka velkou historii zcela plánovitě utápěla v soukromé. Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry – trvala době navzdory.

Próza Ulické není prosta jisté didaktičnosti, je však vedena naléhavým požadavkem nezapomínat, respektive, jak napsala v předmluvě k antologii textů o poválečném dětství: „Musíme, máme povinnost vynaložit veškeré úsilí a vzpomínat.“

Hodnocení: 90%

Tomu domu srdce přeje. Čemu tam?

Stínům domu do aleje? Nevím sám.

Sad jsou kouty plné proutí... bez růže!

Dům se hroutí... Bahno rmoutí kaluže.

Tolik smutků! A zlých skutků... Bratrovražd!

Plíseň s tlením... Před zřícením... Vratký chrást...

Čí sídliště? Požářiště? Podnájem?

Popeliště bez ohniště... kostra v něm.

(Innokentij Fedorovič Anněnskij – Staré panské sídlo)

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka. 

Knihu zde také zakoupíte.

Recenze - Anna a Vlaštovčí muž

Autor:                         Gavriel Savit

Překlad:                     Věra Klásková

Nakladatelství:       Paseka

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:             208

Anotace:

Píše se rok 1939. Sedmiletá Anna, dcera profesora krakovské univerzity, se poté, co otce zatkne gestapo, náhle ocitá na světě sama. Pak se ale setká s tajemným mužem, který rozumí vlaštovčí řeči a dokáže si poradit s nepřátelskými vojáky i s celou řadou dalších problémů. Tak začíná velké dobrodružství, ve kterém mezi Annou a jejím záhadným ochráncem vznikne těsné pouto, zatímco společně putují válkou rozvrácenou zemí a vzájemně si dodávají sílu. Nebezpečí však číhá na každém kroku - a jak se má Anna přesvědčit, i tam, kde ho člověk nejméně čeká.

Hlavní postavou této velmi zvláštní knihy je sedmiletá Anna. Žije pouze se svým otcem, profesorem Jagellonské univerzity. Píše se rok 1939 a Anna se ocitá sama na ulici, poté co je její otec deportován do koncentračního tábora, ze kterého se nikdy nevrátí.

V životě sedmileté holčičky se objevuje záhadný, vysoký muž. Vlaštovčí muž. Anna je ráda, že již nezůstává sama a vydává se s cizincem na putování válkou týranou zemí.

Za normálních okolností Anně nebylo docela jasné, zda je Vlaštovčí muž vůbec člověk jako ona. Soustavně se choval odtažitě, dokázal se tvářit, jako by svět byl jiný než ve skutečnosti, a chvíle, kdy si nejúporněji přála zjistit, co si její společník myslí, byly právě ty, kdy bylo nejméně pravděpodobné, že se jí to podaří.

Avšak v bažinách se Vlaštovčí muž uvolnil. Tam se stával více něčím, co by Anna dokázala chápat - a po ničem netoužila víc. Už dávno sice zavrhla nápad, že by se pokusila popsat Vlaštovčího muže pomocí toho, v čem se mu podobali lidé, které znala z dřívějška - fakt byl, že se mezi nimi zkrátka nenašel nikdo jako on-, ale pořád si přála zjistit, kým pod slupkou dlouhých prstů, strniště a cestovštiny vlastně je. Chtěla vědět, jakým jazykem promlouvá jeho srdce.

Kniha mě zaujala hned svou anotací. Sedmiletá Anna byla na svůj věk v určitých oblastech velmi chytrá, díky svému otci slušně ovládala několik jazyků. Na zadní straně knihy je napsáno, že příběh je nejlepší knihou roku pro mladé čtenáře. Já si myslím, že je rozhodně určena pro všechny, kteří hledají něco trochu zvláštního, místy nerealistického, místy naopak realistického až dost. A to opravdu bez ohledu na věk.

Chvílemi vám může kniha připadat trochu jako pohádka, možná i díky té dětské naivitě a nevinnosti, ale rozhodně jí není. Krutost druhé světové války zde autor totiž místy popisuje opravdu syrově a detailně. Což působí hodně kontrastně k některým dalším pasážím knihy, které se právě snaží působit tím trošku pohádkovým dojmem.

Vůbec neumím nijak vysvětlit, jaký vztah jsem si ke knize vytvořila. Je prostě zvláštní, úplně jiná než knihy, které jsem dosud četla. Chcete se dozvědět, jaký význam má „cestovština“ a kdo se skrývá za vlky a medvědy? Přečtěte si Annu a Vlaštovčího muže.

S knížkou jsem to měla trošku jako na houpačce. Zpočátku jsem se nemohla pořádně začíst. Další, asi největší část příběhu, jsem si čtení užívala. A konec... No ten dle mého názoru autor docela zabil. Nevím, ale ten konec mě prostě otrávil, nemám ráda podobné zakončení knih a jsem z něj dost rozladěná. Proto jsem nakonec dala knížce takové tři lepší hvězdičky, přestože jsem byla rozhodnutá pro čtyři. 

Knihu vám ale určitě doporučuji k přečtení. Je to zvláštní příběh a já v recenzi dost dobře nedokážu popsat atmosféru příběhu, která na vás bude během čtení dýchat. A přestože mě konec dost rozladil, příběh si v mém knižním světě svoje místo získal a nejspíš se k němu ještě někdy vrátím.

O autorovi:

Gavriel Savit je absolventem oboru muzikálového herectví na Michiganské univerzitě v Ann Arboru. Jeho prozaický debut Anna a Vlaštovčí muž (2016) se stal bestsellerem a vychází v desítce jazyků. Gavriel Savit žije v New Yorku.

Hodnocení: 3,5/5 

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Paseka, kde knihu můžete také zakoupit.

Recenze - Prach a stín

Autorka:                    Lyndsay Fayeová
Překlad:                    Michal Prokop
Nakladatelství:       Paseka
Rok vydání v ČR:   2016
Počet stran:              328

Anotace:
Před více než sto dvaceti lety zalehla londýnský Whitechapel noční můra. Zvěrstva, která páchá tajemný zabiják na prostitutkách, jsou neslýchaná a bezradný Scotland Yard hledá pomoc u Sherlocka Holmese. Jedině výstřední detektiv z Baker Street, chladnokrevný podivín s geniálním mozkem, se může postavit Jacku Rozparovači a rozluštit jeho tajemství. Ani v nejčernějším snu by ho však nenapadlo, že při svém pátrání bude muset bojovat s podezřením, že Jack Rozparovač je – on sám. Mrazivý příběh zaznamenaný z pohledu dr. Watsona není jen mimořádnou a věrnou poctou holmesovskému kánonu, ale především živoucím vyprávěním a atmosférickou detektivkou, odehrávající se ve stínu londýnských ulic a přísvitu plynových lamp. 

Lyndsay Fayeová dokonale propojila mýtus Velkého detektiva se skutečnými krvavými událostmi, k nimž kriminalistika dodnes hledá klíč.

Geniálního, soukromého detektiva Sherlocka Holmese a jeho nejlepšího přítele, spolupracovníka a životopisce doktora Johna Watsona jistě není třeba představovat. Dvojice mužů žije v Londýně v podnájmu u paní Hudsonové a spolu se Scotland Yardem se pouští do pátrání po brutálním vrahovi, řečeném Jack Rozparovač. Onen muž si pro své vraždy vybírá chudé ženy, živící se prostitucí. Obětem prořízne hrdlo, některé mají také vyjmuty vnitřnosti a zohavený obličej. Sám Sherlock je během jedné noční akce zraněn a dokonce později podezříván z toho, že snad on sám je ten zvrhlý, sériový vrah. Navzdory poranění nepřestává po skutečném Jacku Rozparovačovi pátrat. Nemalou roli v příběhu hraje také výřečná a bystrá slečna Monková, která se po jistou dobu stane dalším Holmesovým spolupracovníkem.

„Je to jako stavět pyramidu z písku,“ pravil otráveně. „Nic nedrží pohromadě. Nemůžu uvěřit, že se v Londýně najednou vyskytli tři suroví zabijáci a všichni se toulají Whitechapelem. O nic pravděpodobnější není ani možnost, že by gang násilníků mohl tajně provádět svoje neskutečně zvrácené skutky v tak hustě obydleném terénu, o stísněném prostoru dvorku v Hanbury Street ani nemluvě. Všechno zkrátka hovoří proti.“ Prudce vstal. „Jdu ven, Watsone. Pokud nějak souvisejí zločiny, musí existovat spojitost mezi těmi ženami. Zatím ani neznáme totožnost poslední oběti. Je absurdní spekulovat ve vzduchoprázdnu.“

„Kdy se vrátíte?“ zavolal jsem, když zmizel ve své ložnici.

„Řešení této hádanky, příteli Watsone, si netroufám odhadovat,“ zněla odpověď.

„Kdybyste mě potřeboval - “

„Žádné strachy. Vyšplhám na strom a  vyvěsím vlajku. Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost.“ S kývnutím a zamáváním neoficiální vyšetřovatel odešel a toho dne jsem jej již neviděl.

(str. 65)

Jack Rozparovač řádil v Londýně koncem 19. století, konkrétně v roce 1888. Bohužel jsem nečetla knihy Arthura Conana Doyla, který vytvořil postavu Sherlocka Holmese, abych mohla porovnat, jak se s příběhem autorka popasovala. Viděla jsem pouze několikero filmové zpracování.

Kniha je napsaná čtivě, děj je svižný. Vypravěčem příběhu je sám doktor Watson. Sedlo mi období 19. století, ve kterém se příběh odehrává, i dobové vyjadřování. Příběh byl napínavý, byla jsem zvědavá na rozuzlení, i když se dalo vytušit poměrně brzy, kdo za hrůzným činem stojí. Ale stejně mě zajímala zápletka a celkové odhalení vraha.

Protože jsem dosud nečetla knihy o Sherlocku Holmesovi, jak jsem se již zmínila, byla to pro mě v podstatě nová knižní postava, kterou jsem poprvé pořádně poznávala. Když pominu filmová zpracování. A musím říct, že mi oba dva pánové, Sherlock i Watson, byli moc sympatičtí.

Pokud tedy hledáte detektivní příběh se Sherlockem Holmesem a chcete zkusit jiného autora než Arthura Conana Doyla, určitě sáhněte po knize Lyndsay Fayeové.

Velké plus ode mne získává obálka knihy, která je moc povedená, a celkové grafické zpracování knihy. Také chválím překlad.

O autorce:

Americká prozaička Lyndsay Fayeová debutovala roku 2009 holmesovskou poctou Prach a stín - Zpráva dr. Watsona o vraždách Jacka Rozparovače. V roce 2012 vydala historickou detektivku Bohové Gothamu (č. Paseka 2014), na kterou o rok později navázala úspěšným pokračováním Lovci vran, nominovaným na prestižní cenu Edgar. Sérii s netradičním detektivem Timothym Wildem uzavřela svazkem Osudový plamen (2015). V současnosti připravuje k vydání román o viktoriánské vražednici Jane Steeleová.

Hodnocení: 4/5 

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka.

Knihu můžete zakoupit zde.

„Tam, kde ostatní autoři pohořeli, Lyndsay Fayeová ve svém úchvatném debutu na všech frontách vítězí - nabídla napínavou zábavu, aniž by se uchýlila k laciné nápodobě. Svou knihou se řadí na čelné místo mezi nejlepší současné autory, kteří pokračují v díle Arthura Conana Doyla.“

(Caleb Carr)