Recenze – Hvězdy nad námi

Autorka:                        Eva Slonim

Překlad:                         Iva Hejlíčková

Nakladatelství:          Mladá fronta

Rok vydání v ČR:       2015

Počet stran:                176/8 stran přílohy

Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo

Anotace:

V březnu roku 1939 roztříštila nevinnost sedmileté Evy Weissové německá invaze do její vlasti, na Slovensko. V průběhu následujících pěti let, s tím jak nacistická perzekuce evropských židů nabírala na síle, museli Evini rodiče své děti ukrýt, ona a její sestra se ale zajetí nevyhnuly.

Eva ve svých pozoruhodných vzpomínkách popisuje zážitky z koncentračního tábora Osvětim- Březinka, kde byla svědkem nekonečných hrůz a sama se stala objektem mučení, nelidského strádání a lékařských experimentů nechvalně

proslulého Dr. Josefa Mengeleho. Když sovětská armáda na počátku roku 1945 Osvětim osvobodila, Eva s Martou musely čelit nové výzvě: přejít napříč válkou rozvrácenou Evropou, aby se sešly se svou rodinou.

Kniha Hvězdy nad námi, vyprávěná se srdceryvnou nevinností mladé dívky a moudrostí dvaaosmdesátileté ženy, je zprávou o přežití tváří v tvář nepředstavitelnému zlu a vyvrcholením Eviny celoživotní snahy vypovídat o holocaustu a zachovat vzpomínku na všechny, kteří v něm zahynuli.

„Tyto události, tato perzekuce mých lidí se staly součástí sumy faktů, kterým dnes lidé říkají historie. Já jsem je prožívala každý den. Jsou součástí mé paměti.“ 

(Eva Slonim)

Eva se narodila v Bratislavě v srpnu 1931 jako druhé dítě Eugena a Margaret Weissových. První se narodil jediný syn Kurt a po Evě ještě postupně dalších osm sester. Od roku 1939 byli nuceni se po Bratislavě několikrát přestěhovat, až skončili v jakémsi židovském ghettu. V roce 1944 se rodiče museli rozhodnout, zda si děti ponechají u sebe a budou společně čelit transportu anebo je propašují do Maďarska, které Němci prozatím neokupovali. Zůstala pouze Eva, která měla rodičům pomáhat na Slovensku a vypadala také nejméně jako Židovka. Poté, co se zhoršila situace také v Maďarsku, ne všem dětem se podařilo dostat zpět. Eva s Martou, která se z Maďarska vrátila, žily nějakou dobu v Nitře. Bylo to pro ně velmi těžké. Samy dvě v cizím městě s minimem prostředků. Navíc bylo sousedům podezřelé, že dvě malé holčičky bydlí samy. Nahlásili je na gestapu, a přestože Eva i v těch nejtěžších chvílích tvrdila, že nejsou Židovky, o rodiče přišly při náletu, a proto žijí samy, nevěřili jim a deportovali je do sběrného tábora a poté do Osvětimi. Tam obě děvčata poznala zrůdnost doktora Mengeleho. Naštěstí se jim podařilo přežít, dočkat se osvobození a vrátit se k rodině, přestože se již nikdy nesetkali v plném počtu. Malá Evina sestra Judith válku nepřežila.

Vagón byl nacpaný k prasknutí, byla v něm tma a nedostatek vzduchu. Uprostřed stál malý kbelík na výkaly, ale bylo nás tam tolik, že se vůbec nedalo pohnout a lidé v zoufalství vykonávali potřebu na podlahu.

Té noci vlak krátce zastavil. Začali jsme křičet: „Vodu, potřebujeme vodu!“ Naše výkřiky zapadly do nočního mrtvého ticha.

Naproti mně držela mladá matka v náručí holčičku. Dívenka plakala hlady, protože ji matka po dvou dnech bez jídla a bez vody nedokázala kojit. Dítě křičelo, ale matka nemohla dělat nic jiného než ho něžně hladit po tvářičce. Holčička brečela nepřetržitě.

Pokud vás zajímá období druhé světové války, problematika holokaustu, určitě vám knížku můžu doporučit. Opět mi zůstává rozum stát nad odvahou mladých děvčátek. Pokaždé, když čtu podobné příběhy, říkám si, jak je možné, že dokáží mít děti, odtržené od rodičů, tak velikou odvahu a sílu čelit všem těm hrůzám. Opravdu je to pro mě neuvěřitelné. Eva a její sestra a samozřejmě další a další děti toho vytrpěly tolik, viděly tak příšerné věci, se kterými by stěží dokázal žít i dospělý člověk. A přesto se nevzdaly a bojovaly o život. 

Stále říkám a budu to tvrdit i dál, že tyto knihy by se měly číst a nemělo by se na toto strašné období zapomínat.

Příběh vypráví sama Eva v první osobě. Na začátku se seznamujeme s životem jejím i jejich sourozenců a rodičů. Eva nám vypráví, kde bydlí, jak žijí, přibližuje nám židovské zvyky. A postupně se s ní dostáváme až do zmíněného koncentračního tábora. Poté, co sestry opustily Osvětim, čekala je dlouhá cesta přes Polsko zpět do Bratislavy, což bylo pro zesláblé, vyhladovělé a nemocné děti velmi obtížné.

Přestože jde o příběh velmi smutný, četl se mi poměrně dobře. Strávila jsem s ním dva večery a jsem moc ráda, že se ke mně kniha dostala. Velice zajímavá je i předmluva příběhu v podání Oscara Schwartze, se kterým Eva Slonim na svých memoárech spolupracovala.

O autorce:

Eva Slonim, dívčím jménem Weissová, se narodila 29. srpna 1931 v Bratislavě. Přežila holocaust a v roce 1948 se s rodinou přestěhovala do Melbourne. V roce 1953 se provdala za Bena Slonima. Mají spolu pět dětí a mnoho vnoučat a pravnoučat a naplňují tak Evino přání znovu stvořit to, co v Evropě ztratila. Eva je nadaná vypravěčka, hluboce přesvědčená o významu vzdělání a lidské sounáležitosti, a celá léta proto veřejně vystupuje, aby se podělila o své zážitky z války.

Hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Mladá fronta. 

Knihu můžete zakoupit zde.