Recenze – Tmavé stěny Willardu

Autorka:                    Ellen Marie Wiseman

Překlad:                      Jana Vlčková

Nakladatelství:        Ikar

Rok vydání v ČR:    2016

Počet stran:               352

Anotace:

Izzy je sedmnáct a je poloviční sirotek. Žije u pěstounů a okolnosti smrti jejího otce jsou víc než tragické. Nešťastná dívka najde vítané vytržení, když v místním zrušeném psychiatrickém sanatoriu najde starý deník. Objeví v něm okno do své vlastní minulosti. – Claře Cartwrightové bylo v roce 1929 právě osmnáct let. Zmítá se mezi autoritativními rodiči a láskou k italskému přistěhovalci. Když odmítne vnuceného ženicha, nechá ji otec zavřít do soukromého útulku pro duševně choré… I když se Izzy musí porvat s potížemi spjatými s novým životním začátkem, Clařin příběh ji stále poutá k dávné minulosti. Pokud Clara opravdu nebyla duševně nemocná, může to nějak objasnit i Izzyino trauma? Pátrání po Clařině osudu přiměje Izzy přehodnotit vlastní životní rozhodnutí – s šokujícími důsledky. 

Děj knihy se odehrává ve dvou časových liniích. Historická linie nás zavede na přelom 20. a 30. let 19. století. Hlavní hrdinka se jmenuje Clara a jejím největším proviněním je, že se zamiluje do nepravého muže. Rodiče jí však manžela již vybrali, a protože se Clara sňatku brání, nechá ji otec pod záminkou duševních potíží umístit do sanatoria pro nervově labilní pacienty na Long Islandu. Po několika měsících je z tohoto, v podstatě luxusního zařízení přeložena do psychiatrické léčebny ve Willardu. Jak musí být mladé dívce s absolutně výborným duševním zdravím, když ji zavřou do ústavu, kde se s lidmi dost často jedná hůře než s dobytkem? Clara se snaží přežít, protože k tomu má jeden opravdu pádný důvod. Vlastně dva. Ale praktiky ústavu jsou naprosto otřesné a většina pacientů dřív nebo později končí na místním hřbitově.

Současnou linií příběhu nás provází sedmnáctiletá Isabelle nebo Izzy, jak chcete :) Jako malá holčička přišla o svého otce a vlastně i o matku. Matka totiž otce zastřelila. Zešílela? Isabelle do dneška neví, proč matka na jejího otce uprostřed noci vystřelila. Šílenství je pro ni jediné vysvětlení. Ovšem matka byla uznána duševně zdravou a odpykává si trest ve vězení. Isabelle poté vychovávala babička a po její smrti putovala do různých pěstounských rodin. Nyní žije v rodině u Peg a Harryho a je konečně spokojená a šťastná. Problémy jí však dělá nová škola, kde se stává terčem posměchu a šikany. Peg pracuje v muzeu a v rámci své práce se vydává do bývalé psychiatrické léčebny ve Willardu a bere Izzy s sebou. Ráda by se po starých prostorech podívala a uchovala něco pro příští generace. Budovy Willardu jsou totiž zchátralé a budou strženy. Mezi starými zavazadly, která zbyla ve Willardu po bývalých pacientech, kteří už zdi tohoto ústavu živí neopustili, objeví Izzy Clařin deník a úplně jejímu příběhu propadne.

Zápach fekálií a moči byl stejně odporný a výrazný jako světle zelený emailová nátěr na stěnách. Clara si přetáhla rukáv přes dlaň a přidržela si ho před ústy. V ledové místnosti stálo v řadě padesát kovových postelí přišroubovaných k podlaze. Na každé ležel umouněný polštář, deka a žíněné matrace. Pacientky seděly na postelích anebo bloumaly po místnosti. Na nahých tělech plandaly tenké noční košile, pod nimiž se rýsovala povislá ňadra. Některé ženy měly svetry a ponožky, ale většinou byly bosé. Pár z nich vězelo ve svěracích kazajkách. Jedna se choulila v rohu s otrhanou panenkou v náruči a zpívala jí ukolébavku. Dvě ženy stály u okna. Jedna tupě civěla do noci, druhá tloukla hlavou do drátěnky chránící sklo. Okenní tabulky byly pokryté tenkou vrstvou ledu.

Na knihu Tmavé stěny Willardu jsem byla velmi zvědavá. Je to jedna z nejpopulárnějších knižních novinek, která se mezi čtenáři v současné době pohybuje. Námět psychiatrického ústavu, dvě dějové linie, mě moc lákaly. E. M. Wiseman píše velmi poutavě a při čtení pasáží, které se odehrávají ve Willardu, vám jistě bude běhat mráz po zádech jako mně. Myslím, že autorka nijak nepřeháněla, když nám líčila život v ústavu pro choromyslné. A neumím si představit, že bych v těchto podmínkách měla přežít několik týdnů, natož měsíce či roky. 

Děj je vyprávěn ve třetí osobě. I přesto se velmi lehce necháte příběhem pohltit a častokrát se vám bude  úzkostí stahovat hrdlo. Charaktery osob jsou výborně vykreslené. Kniha má navíc jako bonus překrásnou obálku.

Pokud hledáte pochmurný příběh pro podzimní večery, určitě vám knihu doporučuji. Pokud jste momentálně v nějaké melancholické či depresivní náladě, radím se čtením počkat na vhodnější chvíli. Děj knihy totiž rozhodně není sluncem prosvětlený. Naopak. Je smutný, temný a chladný jako stěny ústavu ve Willardu.

O autorce:

Ellen Marie Wisemanová začala psát až po mnoha letech klidného života naplněného láskou ke knihám. Jako žena v domácnosti a příležitostná účetní z malého města měla jen malou kvalifikaci na psaní románů, ale nenechala se odradit. Pro téma svého prvního románu The Plum Tree sáhla ke svým rodinným kořenům, které vedou do Německa, a vytvořila strhující milostný příběh z druhé světové války. Román zaznamenal velký úspěch a byl přeložen do řady jazyků. Ve svém druhém románu Tmavé stěny Willardu zůstává Wisemanová na americké půdě, ale i zde ukazuje nepřibarvené stránky minulosti a lidské odhodlání a osobní statečnost navzdory všemu.

Hodnocení: 85%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji Euromedii Group a Lucii van Koten.

Knihu můžete zakoupit zde.