Recenze – Jednou časně zrána

Autorka:                    Virginia Baily

Překlad:                     Petra Diestlerová

Nakladatelství:       Knižní klub

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:              304

Anotace:

Šedivé ráno roku 1943. Na římské ulici se dvě mladé ženy na okamžik střetnou pohledem. Chiara se chystá uprchnout z okupovaného města. Ta druhá, které se drží malý chlapec, musela pod namířenými zbraněmi nastoupit na korbu náklaďáku. Ve chvíli, kdy se čas zastaví, Chiara učiní rozhodnutí, které jí navždy změní život… O třicet let později žije Chiara v Římě jako zdánlivě spokojená žena, kterou těší práce překladatelky. Avšak kdesi v pozadí je pořád stín Daniela, toho dítěte z náklaďáku, které zachránila. A když jí zavolá dívka jménem Maria a tvrdí, že je Danielova dcera, Chiaře je jasné, že se musí postavit bolestné minulosti. V nezapomenutelném, dojemném příběhu o lásce se spojuje vzrušující drama s hloubkou emocí.

V románu Virginie Bailyové se střídají dvě časové roviny. Poprvé se s Chiarou setkáváme v Římě v roce 1943. Chiara se náhodně ocitne při transportu Židů do z ghetta pracovních táborů. Nejspíš tomu chtěl osud, že ji zaujala jedna rodinka mezi deportovanými. Elegantní muž s malou holčičkou a pečlivě oblečená žena s malým chlapcem. Ženy se střetly pohledem, matka pustila svého chlapce a postrčila ho směrem ke Chiaře. Nikdy se neviděly, neznaly, ale matka věděla, že svého syna takto zachrání. A Chiara se tomu nebránila. Avšak její sestra Cecilia, která trpí silnou epilepsií, a těžké záchvaty jí způsobily duševní problémy, se s tím tak lehce nevyrovnává. Žije pouze se svou sestrou a malý Daniele je pro ni vetřelec. A pro malého Daniela je situace úplně nejtěžší. Octne se v cizím prostředí bez rodiny, s úplně cizími lidmi. Přestane mluvit. Chiara má strach, aby někdo neodhalil, že Daniele Levi není její syn a proto spolu s ním a sestrou odjíždějí na venkov k babičce.

Dítě sleduje Cecilii, která krouží kolem stolu, dokola a dokola, na nohou jen punčochy, a klade mu otázky dětským hláskem, jako by byli oba jen batolata, kterás e právě seznamují na pískovišti.

„Jak se jmenuješ? Já se jmenuju Cecilia,“ řekne chlapci, když sviští kolem, a on ji vykuleně sleduje. „Ce-ci-li-a,“opakuje pomalu, protahuje slabiky, rozpřahuje náruč a zdraví neviditelné obecenstvo.

Chiara rozeznává na Ceciliině tváři otisk vlastních prstů, zarudlý a naběhlý. Potřebovala, aby sestra přestala ječet, ale pořád cítí, jak jí ta facka otřásla. Štípání v dlani, palčivé horko ve vlastních tvářích, jako by ji samotnou někdo uhodil.

„Já to nechci. Odnes to pryč,“ vřískala Cecilia, když jí pověděla, že dítě s nimi zůstane, a Chiara se zničehonic ocitla na druhé straně místnosti, ruka jí vyletěla a ona uhodila sestru do bledé tváře tak prudce, že Cecilii hlava poskočila do strany a od stěny se odrazila uvolněná vlásenka.

„Není to žádné to. Je to on. Malý kluk,“ sykla Chiara.

Druhá časová linie se odehrává v Římě o třicet let později. Chiara žije sama zdánlivě spokojeným životem, ale není vše tak, jak na první pohled vypadá. Těší ji práce překladatelky, s nejlepší přítelkyní se oddává hudbě a divadlu. Sbírá různé dekorativní předměty a zaplňuje jimi svůj malý byt. Avšak i přesto stále nemůže zapomenout na Daniela, chlapce z ghetta, kterého za války zachránila před deportací. Navíc roky s Danielem nebyly vůbec jednoduché, propadl drogám a alkoholu, s tím pochopitelně souvisely dluhy a krádeže. Již několik let o něm Chiara nemá zprávy, neví, jestli žije, či zemřel na následky svého života. Jednoho dne ji zaskočí telefonát patnáctileté dívky z Anglie. Maria jí tvrdí, že je Danielova dcera a chce za Chiarou přijet do Říma. Nepohodla se totiž s matkou, protože ji léta tajila, že její biologický otec je vlastně někdo úplně jiný... Daniel Levi. A Maria jí to má pochopitelně za zlé a chce se o svém biologickém otci dozvědět víc. Chiara proti svému přesvědčení nakonec svolí, aby za ní Maria přicestovala, a postaví se tak bolestné minulosti, kterou se poslední roky v sobě snažila potlačovat.

Od knihy jsem měla velká očekávání a jsem malinko zklamaná. Docela dost jsem se s knihou prala. Na můj vkus je příběh až příliš rozvláčný, poklidný. Vůbec by mu neuškodilo, kdyby měl o nějakou tu stranu méně. Myslím, že autorka mohla do svého příběhu vložit víc emocí, trošku příběh vygradovat. Námět by k tomu určitě měl předpoklady. Mně to přišlo všechno tak nějak vlažně napsané, moc mě to neoslovilo. Myslím, že příběh mohl být pocitově silnější. Ale věřím, že další čtenář na to může mít odlišný názor. Toto je čistě můj subjektivní pocit. Někdo další v knize ty prožitky může najít a může mi oponovat, že v příběhu rozhodně silné emoce nechybí. Možná jsem knihu pouze četla v nesprávnou chvíli a jindy by na mě více zapůsobila. Docela mě to i mrzí, protože u této knihy jsem sázela na jistotu. A to možná byla i ta chyba, to přílišné očekávání.

Když bych měla uvést, která dějová linie mě zaujala víc, tak určitě ta z období války. 

A jestli bych knihu doporučila? Ano, určitě, proč ne. Pokud máte rádi poklidně plynoucí příběhy, dvě časové roviny, období 2. světové války, určitě si knihu přečtěte. Jenom neočekávejte svižný děj, zvraty, překvapivé zlomy. Potom věřím, že vás kniha osloví a zaujme.

Velké plus získává moc povedená obálka, i černobílé provedení knihy pod přebalem. To opravdu zaslouží pochvalu.

O autorce:

Virginia Bailyová je britská autorka, jejíž povídky a básně získaly četné literární ceny a často se objevují v antologiích. Narodila se v Yorkshiru, ale v sedmi letech se odstěhovala do Cardiffu. Vystudovala francouzštinu a italštinu na Exeterské univerzitě a později na téže univerzitě získala doktorát z angličtiny. Žije převážně v Devonu. Její první román Africa Junction vyšel v roce 2012 a získal McKitterickovu cenu. Její druhý román Jednou časně zrána se stal bestsellerem, dosáhl velkého mezinárodního ohlasu a byl už krátce po vydání přeložen do deseti jazyků.

Hodnocení: 75%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji Euromedii Group a Lucii van Koten.

Knihu zakoupíte zde.