Recenze – Přístav naděje

Autorka:                     Nina George

Překlad:                       Dagmar Hoangová

Nakladatelství:         Moba

Rok vydání v ČR:      2016

Počet stran:                 312

Poprvé v životě se rozhodla sama.

Poprvé v životě to byla ona, kdo určil, co se má stát.

Poprvé v životě se osvobodila ze závislosti na člověku, s nímž řadu let žila.

Anotace:

Příběh plný laskavosti, vřelosti a životní moudrosti o tom, že nikdy není pozdě změnit svůj život. Když Marianne pohltily kalné vody Seiny, cítila se vlastně šťastná, poprvé v životě opravdu šťastná. To, že ji proti její vůli jakýsi neznámý muž zachránil, její odhodlání ještě umocnilo. Když ji nechce Paříž, pojede k moři. A malovaná dlaždička, která se jí úplnou náhodou dostala do rukou, ji nasměrovala do Bretaně, až do přístavu Kerdruc. Ovšem chyba lávky!, tam ji považují za dlouho a toužebně očekávanou kuchařku. A vařit, to Marianne skutečně umí výtečně. A tak své odhodlání skoncovat se životem odloží o den, pak ještě o jeden...

Kerdruc

Marianne je šedesát a cítí se nešťastná. Desítky let žije život svého manžela, pro kterého je jenom kuchařkou, uklízečkou a pradlenou, a ten svůj dávno zahodila. Nehledě na to, že se musela smířit s Lotharovou nevěrou a nejspíš ne jenom jednou. Není natolik silná, aby se dokázala z manželova vlivu vymanit, ale žít takhle dál už také nemůže. Jediné východisko vidí v sebevraždě. Vybere si k tomu řeku Sienu, ale ta se rozhodne, že Mariannino tělo nepohltí. Zachrání ji muž a Marianne neví, co podnikne se svým životem dál. Náhodou objeví v nemocnici pomalovanou dlaždičku, která jí naprosto učaruje. Vydává se do Bretaně, jež je na obrázku zachycená. Nemá nic, jen pár špinavých hadříků na sobě a kabelku. Ale cítí, že to místo by pro ni mohlo znamenat zásadní zlom.

Ocitá se v přístavu Kerdruc a začne pracovat jako kuchařka. Stále však přemýšlí o tom, že se svým životem skoncuje, a tentokrát si na to vybere moře. Avšak dopracuje se k rozhodnutí, že zabít se může kdykoli, dnes nebo třeba zítra. Co ji však naprosto nadchne, je stav, že se může rozhodnout úplně sama. Nebude za ni rozhodovat manžel, který to dělal pětatřicet let. A Marianne se začne pomalu měnit. A protože ji zdejší lidé berou, takovou, jaká je, mají ji rádi, respektují ji, Marianne se zvýší pošlapané sebevědomí. A z šedé myšky se vyloupne atraktivní žena. A atraktivní dámy si pochopitelně musí všimnout muž. Stín manžela Lothara ji však pronásleduje a Marianne neví, jak bude žít dál. Má zůstat na útěku, živit se jako kuchařka a před svým mužem dělat, že snad zemřela? Situace se zdá být neřešitelná, Marianne pluje mezi dny, kdy si opravdu věří, chodí s hlavou vztyčenou a potom mezi dny, kdy si připadá jako ta ušlápnutá stará Marianne s hlavou staženou mezi rameny, za kterou tvrdě rozhoduje rázný manžel. A do toho všeho ve svém věku konečně objevuje kouzlo lásky a milování, až se jí z toho točí hlava.

Tohle ráno se neopakoval ani následující den, ani ten další. Už jedenáct dní se Marianne probouzela krátce před východem slunce a chodila zamlženým lesem k moři. Byla každým dnem silnější, únava životem ji pomalu opouštěla. Slunce začalo zbarvovat její pokožku do hněda, moře jí zesvětlilo oči. Koleno ji bolelo už jen málokdy.

Ráno co ráno vstupovala bosýma nohama do zpěněných vln, ale touhu se jim vzdát odplavila pokaždé umíněnost, kterou si nedokázala vysvětlit.

Přístav naděje mě nadchnul, to musím přiznat. Kniha, jejíž hrdinkou je starší dáma, vůbec nesklouzává do úrovně nějaké červené knihovny či klišoidního příběhu, ale je to doslova pohlazení po duši. Pobavila jsem se i poplakala. Měla jsem chuť se seznámit s Marianne a vydat se na toulky nádhernou Bretaní. Alespoň tak úžasně tento kousek země autorka ve svém příběhu popsala.

Knihu, která se zabývá otázkou života a smrti, láskou, která vás může zasáhnout kdykoliv a v jakémkoliv věku, vám určitě s klidným svědomím doporučím. Jen bych poukázala na jednu věc, nejspíš více osloví zralejší čtenářky než mladá děvčata. 

Kromě životního příběhu Marianne rozpletete osudy dalších obyvatel přístavního městečka, jejich nenaplněné vztahy a lásky. 

Kniha se mi četla opravdu moc dobře a doslova jsem díky ní dostala chuť taky trochu změnit život. Nebát se a jít si za svým. Držet se svého názoru a nenechat si ho vymluvit jen proto, že jsem slaboch. Přestože spíše vyhledávám akčnější příběhy, tento mě okouzlil, i když plynul svým způsobem poklidně.

Pokud máte chuť nakouknout do života šedesátileté ženy a jejích přibližně stejně starých přátel, neváhejte a alespoň prostřednictvím Přístavu naděje se vydejte do kouzelné Bretaně. Marianne vám bude určitě sympatická a budete si přát, aby konečně dostala odvahu a šla si za svým štěstím. Nikdy přece není pozdě a každý den prožitý s úsměvem rozhodně stojí za to. A navíc se dozvíte také něco málo o druidech, kněžkách a legendách, které se k tomuto kousku země vztahují. Vzala jsem to jako milé zpestření, a příběhu to neuškodilo, naopak. Umocnilo ho příjemným magickým nádechem.

O autorce:

Nina George (* 30. srpna 1973 v Bielefeldu ) je německá spisovatelka a novinářka. Neabsolvovala ani střední školu, od svých 14 let pracovala v různých restauračních zařízeních a to byla její univerzita. Novinařině se zase vyučila v Penthouse.

O tom, že to bylo jako průprava pro psaní dostačující, svědčí skutečnost, že se jako novinářka a spisovatelka na volné noze uživila od roku 1993. Stačila napsat pod svým jménem sedm románů, pod pseudonymem Anne West publikovala populárně naučné knihy v oblasti lásky, sexuality a erotiky a pod jménem Nina Kramer (po svatbě) byl vydán v roce 2008 dokonce její thriller.

Hodnocení: 95%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Moba.

Knihu zakoupíte zde.