Recenze - Jestli chceš

Autorka:                    Helle Helle

Překlad:                     Helena Březinová

Nakladatelství:       Paseka

Rok vydání v ČR:   2016

Počet stran:             144

Anotace:
Čtyřicátník Roar narazí při kondičním běhu v lese na osmatřicetiletou ženu, která se stejně jako on ztratila. Je říjen, dvojici zaskočí brzký soumrak a oba běžci jsou nakonec nuceni strávit v lese mnohem víc času, než chtěli. Roar mezitím vyslechne ženin životní příběh. A zatímco ona vypráví o svých láskách i prohrách, oba se ve sledu tragikomických situací snaží vymotat z lesa a vlastně zachránit holý život. Čtenář nakonec překvapeně zjišťuje, že mají společného víc, než se na první pohled zdá. Nabídne jim společná cesta z lesa i východisko z osamění?

Hlavními postavami příběhu dánské autorky Helle Helle je osmatřicetiletá Vejmandová a o deset let starší Roar. Křestní jména nám autorka neprozradí. Možná je nepovažuje za nic důležitého, za nic podstatného ve svém příběhu. 

Žena a muž na sebe náhodně narazí v lese, kde oba zabloudí při běhání. Nezbývá jim nic jiného, než se na noc ukrýt v přístřešku, který náhodně objeví, a cestu z lesa ven hledat až po rozbřesku. Ocitají se bez pitné vody i jídla. Naštěstí se v přístřešku nachází tři zatuchlé deky, které je však alespoň částečně chrání před prochladnutím.

Opravdu dost dobře nevím, jak román zhodnotit. Rozhodně je čtivě napsaný, stránky ubíhaly jedna za druhou, přestože se na nich nic závratného neodvíjelo. Autorka popisovala úplně obyčejné věci, například povlávání šusťákové bundy. Ovšem žádné dlouhé, nezáživné popisy, z toho nemusíte mít strach, spíš jenom takové náznaky, zmínky. Nahlédneme do minulosti Vejmandové, jaký život žila během studentských let, následně poté až do současnosti. Zkrátka úplně normální, obyčejný příběh ze života dánské dívky, která prožívá radosti i strasti, bolest i štěstí. 

Popisuje také svůj vztah s přitažlivým Christianem, který mi nebyl právě sympatický. Čišela z něj sebestřednost, snad sobectví, ale pouze vůči ní, ke svému synovi se choval zase úplně jinak. Zkrátka jako partner mi vůbec nesedl.

„Kolik ti vlastně je?“ tykne mi zničehonic.

„Osmačtyřicet.“

„Tak to jsi o deset let starší než já. To je ta správná chvíle začít běhat, nejlepší je začít před padesátkou,“ pokračuje a provede jakýsi manévr, podivně švihne trupem, každopádně do mě prudce vrazí, přímý zásah pod žebra.

„Jé, promiň, moc se omlouvám,“ řekne.

„Nic se neděje,“ odpovím, když se zase můžu nadechnout, mám sucho v krku, lituju, že jsem se od ní předtím nenapil.

„A navíc do kosti, strašně moc se omlouvám.“

Co na to říct, tak mlčíme.

„To je legrační, člověk si na tmu nakonec zvykne,“ prohlásí o něco později. 

Přikývnu. Zdá se mi, že přikyvuju hodně a navíc zbytečně, ale kontury okolního porostu se taky dají vytušit. Některé kmeny vysloveně bělostně září. Asi břízy.

Čekala jsem, že se děj celého příběhu bude odvíjet především mezi dvěma postavami, ztracenými v lese. Neznámý muž a neznámá žena. Autorka však vyčlenila poměrně velkou část minulosti Vejmandové. Celkově dostala v příběhu mnohem více prostoru než Roar. O něm nevíme téměř nic kromě příjmení, věku a zaměstnání.

Přestože ona dostala v knize více prostoru, v první osobě jsou vyprávěny kapitoly z lesa a vypráví je on. Ostatní kapitoly jsou psány er-formou. Příjmení Vejmandová se v knize snad objevuje pouze na začátku a na konci. Možná vám přijde divné, proč je nazývám ona a on a ne jmény. Autorka tak však svůj příběh podala.

Od autorky jsem prozatím nečetla žádnou jinou knihu. Možná proto mě tato trochu překvapila. Říkám si, co nám chtěla vlastně autorka prostřednictvím své knihy sdělit? Sama jsem neobjevila žádnou pointu, nějaké poselství či jak to nazvat. Mám pocit, jestli mi snad něco neuniklo, jestli jsem něco nepochopila jinak, než autorka zamýšlela.

Konec příběhu může být klidně začátkem dalšího. Však uvidíte sami, pokud si knihu přečtete.

Těším se, až budu moci porovnat svůj dojem z knihy s názory dalších čtenářů. Jak oni knihu pochopili co si z příběhu odnesli.

Pokud hledáte oddechovou četbu na pár hodin, určitě si knihu přečtěte, ale nečekejte nic, převratného ani zásadního.

Po Magnusových narozeninách, když stála v kuchyni mezi balónky a dárkovým balicím papírem, lovila párky z horké vody a Magnus seděl s novou hrou v pokoji, řekl Christian cizím, chraplavým hlasem: 

„Prosím tě, pojď se na chvíli posadit.“

Otočila se, ví, že se usmívala, protože na stole ležel malý, docela plochý balíček ovázaný stužkou, a řekla:

„Co tě to napadlo, zlato?“

Pamatuje si, že sebou trhl, když mu došlo, co si myslí. Natáhla se po balíčku. Ale byl to jen papír.

O autorce:

Helle Helle (1965) patří ke skupině dánských autorek, které vstoupily na literární scénu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Je autorkou sedmi románů a tří svazků kratších próz, v českém překladu dosud vyšly povídková sbírka Zbytky (č. 2002) a romány Představa o nekomplikovaném životě s mužem (č. Paseka 2004), Ženy bez mužů (č. Paseka 2008) a Na dně (č. Paseka 2012).

Hodnocení: slabší 4/5 

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Paseka.

Knihu zakoupíte zde.