pondělí 31. října 2016

Recenze – I viděl Bůh, že je to špatné

Autor:                          Otto Weiss
Ilustrace:                    Helga Weissová-Hošková
Nakladatelství:        Jota
Rok vydání v ČR:    2016
Počet stran:               112


Výjimečné osobní svědectví z terezínského ghetta, které přečkalo válku zazděné na půdě místních kasáren.

Anotace:
Výjimečné osobní svědectví z terezínského ghetta, které přečkalo válku zazděné na půdě místních kasáren.
Novela Otty Weisse I viděl Bůh, že je to špatné je jedinečným literárním počinem a zároveň silným osobním svědectvím historického významu. Otto Weiss tuto knihu napsal v Terezíně v roce 1943, kresbami ji doplnila jeho dcera Helga, autorka Deníku 1938–1945, tehdy 13letá. Společně pak knihu věnovali Helžině matce Ireně k narozeninám. Krátce poté byl Otto Weiss zařazen do transportu do Osvětimi, odkud se už nevrátil.
Bůh, který na sebe vzal lidskou podobu, se přichází podívat do Terezína, aby se na vlastní kůži přesvědčil, jaká je mezi vězněnými Židy situace. Do prostého příběhu je vložena vážnost i hloubka, předstíraný úsměv zakrývá hořkost a smutek. Kniha odhaluje zrůdnost a rafinovanost lživé nacistické propagandy užívané k utajení pravdy a k oklamání světa.



I Bůh samozřejmě věděl, že svět pustoší 2. světová válka. Ovšem nebylo v jeho moci jí zabránit. Naivně si myslel, že Židé soustředění v ghettech (městečcích) tam bezpečně čekají na konec války a pilně u toho pracují. Jednoho dne však na sebe vezme lidskou podobu a jako Aron Gottesmann sestoupí na zem a ocitne se v Terezíně, aby poznal zdejší podmínky. Navedl ho k tomu vlastně nepřímo starý pan Taussig, nejvěrnější sluha boží. Nikdy si na nic nestěžoval, až v poslední době při modlitbách prosil o jídlo. Bůh mu seslal na zem balíček, ale bylo mu velmi divné, že pan Taussig ani nepoděkoval. Rozhodl se tedy přesvědčit na vlastní kůži, jak si Židé v Terezíně žijí. Záhy se přesvědčí, jaké krutosti jsou na ubohých lidech páchány a je z toho zděšený.

Celé dopoledne běhal a pátral po svém Vítězslavu Taussigovi. Žádný z těch, které obešel, nebyl však z Dolních Kralovic. Ještě mu jich zbylo 5, ty si nechá až na odpoledne. Teď se půjde najíst, neboť mu řádně vytrávilo.
Na jeho lůžku ležely dvě nádoby, hrnek a miska. To nejspíše jeho soused už se postaral. Horší však bude, jak získá ty žádané dvě cigarety. Uchopil nádoby a šel si stoupnout do fronty, zase tak nekonečné, jak ta ranní, jen s tím rozdílem, že se v této nikdo nevzdával. Před ním ptá se kdosi s nejnevinnější tváří dámy s apartním kloboučkem na stříbrovlasé hlavě, tudíž z Altreichu: „Prosím vás, milostpaní, nevíte, jaká je dnes polévka?“ Dáma si změřila drzouna od hlavy až k patě vzteklým pohledem, vyprskla něco o uličnictví a o svém urozeném původu a že si pro příště vyprošuje... Aron Gottesmann pochopil teprve za několik dní příčinu tak prudkého rozhořčení. Toho dne však polévku, která neznámo proč se jmenovala Linsensuppe, ještě snědl.

Kniha Otty Weisse je opravdu originálně pojatý příběh z období holokaustu. Dějem nás provází sám Bůh, který je po sestoupení na zem upřímně zděšený, co se děje. Sám si na vlastní kůži prožije všechno, čím Židé v ghettech trpí.

Když jsem začala knihu číst, trošku jsem dostala strach, jestli mě příběh takto napsaný bude bavit. Ale moje obavy byly zbytečné. Knihu jsem přečetla během pár hodin a šlo opravdu o velmi zajímavé čtení. Období 2. světové války mě zajímá, takže jsem moc ráda, že jsem se k tomuto příběhu díky nakladatelství Jota dostala.

Knihu můžu určitě doporučit. Nemusíte se obávat, že by byla nějak silně nábožensky směrovaná, vůbec ne. Pouze je vypravěčem Bůh, ale jinak prožíváme klasické situace z židovského ghetta. Kniha je velmi pěkně graficky zpracovaná a doplněna o ilustrace Ottovy dcery Helgy. V zadní části knihy najdeme seznam pojmů, které se ve vězeňském slangu v Terezíně používaly. Což je hodně dobře, protože jinak bych spoustě slov úplně nerozuměla a musela bych si je vyhledávat na internetu. V knize najdeme také několik rodinných fotografií a ukázku strojopisu originálního textu.

O autorovi:
Otto Weiss se narodil 4. července 1898 v Pardubicích. Chtěl studovat hudbu, ale kvůli vážnému zranění ruky, které utrpěl v 1. světové válce, se svého snu musel vzdát. Pracoval tedy jako bankovní úředník. Psal verše, které vyšly v nakladatelství Sefer v roce 1998 pod názvem Tak bolely hvězdy. V prosinci 1941 byl spolu s manželkou Irenou a dcerou Helgou internován v terezínském ghettu. V říjnu 1944 následovala deportace do Osvětimi, kde stopy Otty Weisse končí. Patrně byl hned po příjezdu poslán do plynové komory.


Helga Hošková-Weissová se narodila 10. listopadu 1929 v Praze v židovské asimilované rodině. V prosinci 1941 byla s rodiči deportována do terezínského ghetta, prošla Osvětimí, Freibergem a Mauthausenem. Je jedním z mála bývalých terezínských dětí, které přežily holocaust.







Hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství Jota. Knihu zde můžete zakoupit.
 


10 komentářů:

  1. To vypadá opravdu zajímavě, pěkná recenze :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo, moc děkuji. Je to opravdu zajímavě podaný příběh :)

      Vymazat
  2. Moc hezká recenze! Knihu bych si také ráda přečetla, zní to opravdu zajímavě. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Soňo, moc děkuji. Jak jsem psala už Míše, je to fakt zajímavé a neotřele napsané.

      Vymazat
  3. Pekny vecer Sarko :-) Po knize se urcite kouknu. Ja prave cetla "Denik 1938 -1945", kterou napsala Helga Weiss a mohu take vrele doporucit. Pekna recenze :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, moc děkuji :) Po Helze se určitě podívám, nevím, jestli už náhodou knihu nemám na svém nikdy nekončícím seznamu :) Ale rozhodně bych si ji ráda přečetla.

      Vymazat
  4. Pěkná recenze Šárko :-) Nad knihou jsem uvažovala, nakonec jsem ji přešla, což byla nejspíš chyba..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. Kniha určitě stojí za zmínku, už jen pro to originální zpracování :)

      Vymazat
  5. Na tuhle recenzi jsem se moc těšila a musím upřímně říct, že mě kniha zajímá. Tématu války se obvykle vyhýbám (někdy mě nebaví, někdy jsem prostě srab), ale tohle mi přijde originální. Asi jako Smrt ve Zlodějce knih :)
    Měj se krásně, Šári a ať se i další tolik líbí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, na knihy o válce musí mít člověk náladu, lámat to nejde. Ale myslím, že zrovna z této nemusí mít čtenář strach. Jinak Zlodějku mám taky doma a už docela dlouho, ale zatím jsem se k ní nedostala. Což mě štve, protože se mi určitě bude hodně líbit :)
      Měj se hezky :)

      Vymazat

Děkuji za tvůj komentář ♥