Milí knihomolové, přeji krásné poledne.
Napadla mě otázka, čtete všichni už od dětství? Nebo jste kouzlu knih propadli později? Přivedl vás k četbě někdo z rodiny, přátel...? Třeba jste viděli rodiče neustále s knihou v ruce...
Mě ke čtení pravděpodobně přivedla babička. Její sestra pracovala v knihkupectví, a tak jsem k různým příležitostem dostávala knihy. Nejprve pohádkové knihy, zbožňovala jsem Pohádky bratří Grimmů, dětské knihy, např. Lucie, postrach ulice, Alenčina čítanka a později knihy od mého oblíbeného Stanislava Rudolfa. Jelikož jsem četla rychle, přihlásila jsem se do knihovny a domů si je nosila po desítkách.
Na mateřské dovolené jsem četla hodně, ale pouze červenou knihovnu...harlekýnky a takové ty tenké sešitky s příběhy.
Dalších spoustu let jsem četla ponejvíce jenom časopisy a teď toho opravdu velmi lituji. Kolik krásných knížek jsem mohla za tu dobu přečíst. Až před čtyřmi lety, kdy mi náhodně do schránky přišel letáček s reklamou od bux.cz a já se stala členem Knižního klubu, se knihy opět staly mou největší vášní. Objevila jsem tajemné kouzlo thrillerů a doslova jim propadla.
Zrníčko mých zásob :-) |
A jak jste na tom vy? Budu ráda, když mi napíšete do komentářů. Krásný den s knížkou vám přeje Noelia :-)
Já musím říct, že jsem si cestu našla víceméně sama, doma se četlo, ale ne nijak moc, spíš četli rodiče nám, než že by četli sami, a i to nijak často. Nás to totiž nebavilo, když nám někdo předčítal. :D A občas jsme chodily s mamkou do knihovny, ale tam jsem to neměla ráda, protože tam byly děsně protivné staré knihovnice a zakazovaly mi jít do oddělení od dvanácti let, brrr, ještě, že je to už v současnosti jinak. :-) Takže jsem si ke knížkám našla cestu sama, hlavně skrz školu. V deseti jsem četla dívčí romány (ale i ty pro dospělé ženské, což mamku, když na to přišlo, vyděsilo :D), v jedenácti se vrhla na Karla Maye a přes krátké foglarovské období zakempila na české a světové klasice a básních. A pak už nastoupila fantastika. :-) Nechci podceňovat vliv rodiny či školy, ale když si člověk skrz ně cestu ke čtení nenajde, ještě to zdaleka není beznadějné. Proto se musíme snažit zaujmout nečtenáře na různých místech a v různých obdobích, ať začne klidně číst ve třiceti, hlavně, ať čte. :D
OdpovědětVymazatDěkuji za komentář. Souhlasím s tvrzením, že si člověk určitě najde cestu sám, pokud o četbu bude stát a je jedno, v jakém věku. Mě naopak škola četbu, nechci říct otrávila, ale určitě mě v ní nepovzbudila. Způsobů je spoustu, ale u mě ta babička prstíky určitě měla :-) Přeji spoustu krásných knih ke čtení :-)
OdpovědětVymazatČíst jsem začala někdy na střední. Na základce mě povinná četba naprosto neuchvátila. Robinsonsku jsem sice přelouskala stejně jako Odvážnou školačku, Psohlavce dala do sedmnácté stránky a Babičku ani neotevřela. U nás doma to byla samá detektivka a nějaké fantasy se nevedlo. Ani jsem na základce netušila, že existuje někdo, jako Tolkien. :( Dala jsem Děti z Bullerbynu, něco málo od Maye a tím moje čtení bylo přesunuto na další kolej a nuceni rodičů mi v spřátelení se s knihou nepomáhalo.
OdpovědětVymazatNa konci základky byl malý zlom. Kamarádka mi půjčila několik harlekýnek, na které chodila ke své babičce.
Je to snadné čtení s naprosto stejným koncem, ale pár knih jsem přečetla.
Pak jsem přesedlala na historické romány, thrillery, fantasy, milovaného Harryho Pottera, který otevřel knižní svět nejednomu dítěti.
Teď čtu ráda a snažím se dohnat resty, co jsem jako malá zameškala.
P.S. Taky vám přijde, že některé knihy v povinné četbě ZŠ jsou pro ty děti těžce stravitelné?
Děkuji za komentář. S povinnou četbou to cítím úplně stejně, samozřejmě na škole jsem ji bojkotovala jen proto, že byla „povinná“. Babičku jsem ještě vůbec nečetla, přičemž filmová zpracování z Terezií Brzkovou a nebo paní Kurandovou a Libuškou Šafránkovou v roli Barunky naprosto zbožňuji. Kytici, Máchův Máj a nebo například Malého prince jsem četla loni na podzim. A s chutí. Takže bych ráda i mimo čtení svých oblíbených thrillerů občas dala nějaký tento „restík“. :-) Nenásilně a opravdu s chutí :-)
Vymazat