Recenze - Neviditelná zranění

Autorka:                     Věra Fojtová

Nakladatelství:        Moba

Rok vydání v ČR:    2016

Počet stran:               248

Anotace:

Neviditelná zranění jsou příběhem dvou mladých lidí, do jejichž osudu krutě zasáhla válka.

Rút je šestnáctiletá dívka, která je společně se svojí matkou zařazena do transportu a místo toho, aby chodila do tanečních a prožívala své první lásky, prožije rok života v Terezíně, kde se setkává s Ervínem, dvaadvacetiletým mladíkem a milovníkem žen. Zde se jejich osudy rozdělí a Rút prožívá další válečné útrapy. Po válce se oba setkávají, ale Ervín už je jiný. Jen on totiž zná své strašlivé tajemství…

Píše se rok 1941. Pro šestnáctiletou Rút je nepochopitelné, že její rodina musí nosit na oblečení našité žluté hvězdy. Nerozumí ani tomu, proč najednou nesmí chodit do školy, když patřila mezi nejlepší žáky, proč do obchodu mohou přijít jen v určitou hodinu. Cítí to jako velké ponížení a celý její mladičký človíček se vůči tomu bouří.

Koncem května roku 1942 odchází spolu s matkou do transportu a ocitají se v Terezíně. Nevědí, co je čeká, z jakého důvodu museli opustit svůj dům a odjet právě sem.

Terezín je pro ně však taková přestupní stanice, kde stráví zhruba dva roky. Rút pracuje, její matka je invalidní. V Terezíně se Rút seznámí s pohledným Ervínem, který krásně hraje na klavír. Později Rút a její matka opět nastupují do transportu a jejich konečnou stanicí je koncentrační tábor v Osvětimi. Obě jsou hned po příjezdu rozděleny a my dál prožíváme s Rút útrapy a děsy koncentračního tábora. 

V druhém příběhu se blíže seznamujeme s Ervínem. Příběhu Ervína je v knize vyhrazen menší prostor než Rút, ale jeho příběh je také velmi silný. Ervín známý před válkou jako lev salonů, před kterým si žádná dívka nemohla být jistá, je po válce někdo úplně jiný. Nemusel ani prožít peklo osvětimského tábora jako Rút, přesto se s danou situací nedokáže vyrovnat. Jsou totiž věci, o kterých ví jen on sám, a které ho neskutečně trápí a znemožňují mu návrat do běžného života.

Konečně vlak míjí stanici Osvětim, Auschwitz-Birkenau, a přijíždí k rampě, kolej už dál nevede. Zdá se, že jsme na místě, na konci té strastiplné mnohahodinové cesty, během níž jsme byli namačkáni jeden na druhého, bez jídla a vody. V zápachu, který narůstal každou hodinu, se nedalo téměř dýchat.

Čemu se také divit? Záchody jsme neměli, ani nebylo možné vyjít ven a vykonat potřebu tam, mnozí byli znečištěni nejen výkaly, ale i zvratky.

Tak tohle snad má být konec světa a začátek pekla?

Maminka za tu cestu ještě víc zeslábla, rty popraskané žízní, sotva dokáže mluvit, ale ještě si dělá starost, nabádá mě, přikazuje mi, ať zahodím dopisy z Terezína, které jsem tam převzala a měla je odevzdat známým.

Když už jsem je dovezla až sem a dala slib, že se je pokusím předat, neposlouchám ji, zvykla jsem si rozhodovat samostatně, jinak to v Terezíně ani nešlo. Odmítla jsem její radu, aniž v té chvíli tuším, že je to moje poslední neuposlechnutí. Možná bych byla uvážlivější.

Neviditelná zranění jsou velmi poutavou knihou z období druhé světové války. Autorka ji napsala opravdu bravurně a citlivě, tak aby byl děj pro čtenáře stravitelný. I přes to musí tento příběh na každého čtenáře silně zapůsobit a rozdmýchat v něm vír emocí. My ten příběh jenom čteme a je nám z toho úzko, smutno, těžko na duši. Ale ti lidé si tím peklem museli projít. Museli prožít tolik ponížení, bolestí, že si to my nyní nemůžeme vůbec představit. Já asi nikdy nedokážu pochopit, kde se v nich brala ta vůle žít, přežít to peklo. To bych nejspíš nikdy nedokázala. 

První kapitoly o Rút jsou psány ve třetí osobě, ale po transportu do Osvětimi pokračuje příběh ich-formou, což mu ještě přidává na autenticitě. 

Neviditelná zranění je opravdu příznačný název. Člověk se nemusí, bohužel, pouze vyrovnávat s fyzickými šrámy a bolestmi, ale také s duševními, a to je někdy mnohem horší. Mohla bych pokračovat a psát dál, protože jsem plná myšlenek, dojmů a pocitů. Mnohem lepší však bude, když si knihu přečtete sami.

Knihu doporučuji opravdu všem, je to nádherný, silný příběh, který nenechá nikoho chladným.

O autorce:

Věra Lukačovičová Fojtová se narodila 3. července 1947 v Novosedlech na jižní Moravě. Po maturitě na mikulovském gymnáziu působila jako vedoucí Střediskové knihovny v Kloboukách u Brna a dálkově vystudovala knihovnickou nástavbu na Střední knihovnické škole v Brně. Třicet let žila v Brně, kde vychovala dvě děti, pracovala v oblasti kultury a jako redaktorka.

Od šedesátých let 20. století publikovala poezii a povídky v novinách a časopisech (Nový život, Rovnost, Mladá fronta, Tvorba, Kmen). Knižně začala publikovat až v 90. letech. Jako první vyšla básnická sbírka Klíče (1990), následovaly detektivní příběhy Smrt přičinlivého fotografa, Smrt bezstarostné milenky, baladický román o osídlování jihomoravského pohraničí Odpusť nám jejich viny, román pro dívky Tanec v kopřivách a v knize povídek českých autorek Nevěry (2005) je zastoupena povídkou Nevěra je SLZA. V roce 2010 vyšel společenský román Zemřeš-li dřív než já.

V nakladatelství MOBA dosud vyšly její detektivní příběhy Padlí andělé, Osudná smyčka lásky a Zlatá klec – v edici Inspektor Martin Rust, historické příběhy z let 1526–1620 Z pamětí krevních písařů, v roce 2005 v edici Původní česká detektivka detektivní román Sanatorium smrti a v roce 2006 ženský společenský román Zástava náhradního srdce.

Nyní se Věra Lukačovičová Fojtová věnuje pouze literární činnosti a žije v Novosedlech.

Hodnocení: 5/5 

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji nakladatelství MOBA.

Knihu můžete zakoupit zde.