úterý 5. ledna 2016

Můj knižní tip #1

Všechny vás moc zdravím :)
Dnes tady mám první knižní tip letošního roku. A bude se věnovat humoru :) Toho není nikdy dost, i když já obecně mám docela s humornou literaturou trošku problém, málo co mě rozesměje, i když jinak jsem v životě veselý tvor :-D

Jako první tady mám knížku od Frauke Scheunemann Z pohledu jezevčíka. Anotace se mi líbí a docela bych do této knížky šla.

Anotace:
Herkules je malý jezevčík a jeho nová panička Carolin je pro něj ten nejbáječnější člověk na světě. Jenže je tu ještě Carolinin přítel Thomas, kterého Herkules nemůže ani cítit. Thomas je pánovitý, hlučný a nemá rád psy. Kromě toho se ani ke Carolin nechová pěkně. A tak se Herkules rozhodne společně s kamarádem Felixem, kocourem a znalcem lidí, že se Thomase zbaví. Jejich rafinovaný plán jim vyjde, ale od té doby je Carolin bohužel jako vyměněná: celý den brečí a přitom poslouchá úplně příšernou hudbu. Je nabíledni, že potřebuje nového chlapa! A právě toho chce Herkules hledat. Ale jak najít toho pravého, když má v záležitostech mužů a lásky naprosto jiné představy než jeho panička?



Jako další tip tady mám mezi vámi všemi určitě známou, ale tak přesto, kdyby náhodou někdo neznal, Poslední aristokratku Evžena Bočka. Dlouho po ní pokukuji, tak uvidím :)

Anotace:
František Antonín hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku „zdědí“ hraběcí rodina i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene.
Chudobný navrátilec, krkolomně navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako konkurenceschopná atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helenka Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor, profesí kastelán, upředl sérii panoptikálně komických situací. V deníku Marie III., posledního potomka rodu, nenajdete sex, násilí, vraždy ani hluboké myšlenky. Má jedinou ambici: pobavit čtenáře!

Doktore, ne tak zhurta od Patricka Taylora je šestý díl ze série Irish Country, s doktorem O´Reillym jako hlavní postavou. Tuto knížku mám doma a potom ještě devátý díl Doktore, poplach, jde o všecko! Myslím, že by to nemuselo být vůbec špatné čtení, jen doufám, že lze číst díly na přeskáčku, protože kompletovat sérii určitě nebudu.

Anotace:
Svérázný doktor Fingal O´Reilly ze severoirského městečka Ballybucklebo je čtenářům laskavě humorné doktorské série dobře znám. Svým pacientům – mezi nimiž se najdou opravdu svérázné figurky – umí pořádně vyčinit, ale pod hrubší slupkou ukrývá zlaté srdce. Jaká byla jeho studentská léta?
Život studenta medicíny, to dlouhé období zábav a studentských vylomenin čtyř kamarádů, tu a tam přerušené panikou, míří k závěrečným zkouškám. Fingalovi se podařilo vycepovat věčného studenta Boba, ovšem jemu samotnému ubírají čas nádherné chvíle s půvabnou sestřičkou Kitty O’Hallorhanovou, takže mu teď hrozí, že nepostoupí do dalšího ročníku… A jak si poradí s patolízalským šprtem Fitzpatrickem, který se mazaně vtírá do přízně profesorů - tohle přece Fingal a jeho kamarádi nenechají bez trestu!
Přichází první operace, radost z prvního vyléčeného pacienta, ale také první setkání se smrtí. Bude z Fingala dobrý doktor? Učitelé ho varují a hlásají profesní odstup od pacienta, avšak mladý adept ví, že medicína není jenom odbornost, že je to poslání.

A u lékařů ještě chvíli zůstaneme. Před pár dny jsem objevila sérii o mladé veterinářce. První díl se jmenuje To by se veterinářce stát nemělo a autorem je Cathy Woodman

Anotace:
Maz Harwoodová opouští rušnou veterinární kliniku v Londýně za pohnutých okolností poté, co zkrachuje její vztah s majitelem Mikem. Potřebuje se rozhodnout, co se svým životem dál, a přijme proto nabídku své kamarádky Emmy, aby se na půl roku ujala její veterinární praxe v ospalém devonském městečku Talyton. Ale tamní pobyt se pro Maz brzy promění v noční můru. V Talytonu je osamělá, místní obyvatelé je nedůvěřují, Emmina klinika Vydří dům se potácí ve finančních potížích – a navíc jsou tu ještě konkurenti, zvěrolékaři otec a syn Fox-Giffordovi, kteří se snaží nové rivalce udělat ze života peklo. Maz zpočátku drží nad vodou jen láska k jejím zvířecím pacientům a odhodlání dokázat všem, že je schopná veterinářka. Hlavně mladému Alexi Fox-Giffordovi, který zřejmě nebude tak zavilým zastáncem tradic jako jeho otec…

A do třetice z lékařského prostředí a opět veterinárního... To by se zvěrolékaři stát nemělo od Jamese Herriota. Je to druhý díl série Zvěrolékař. 

Anotace:
James Herriot pokračuje ve své venkovské praxi, překonal první těžké začátky, získal si oblibu, a někdy se sám sobě diví, proč setrvává na nevlídných yorkshirských blatech. Ovšem na druhé straně má už v Darrowby zavedenou praxi , a trampoty se zvířecími pacienty a často nevypočitatelným šéfem, které dovede Herriot tak kouzelně vylíčit, mu vyvažují schůzky s krásnou dívkou Helen. Herriotova knížka je vyprávěním o úspěších a omylech, životních výhrách a klopýtnutích, s nimiž se musí vyrovnat každý. A autor to dokázal s nepřekonatelným hřejivým humorem, který je nadčasový a proto získává stále nové a nové čtenáře po celém světě.



Další knížka v pořadí je od Patrika Hartla a nese název Prvok, Šampón, Tečka, Karel. Tohoto autora jsem vzala do povědomí spíše knihou Malý pražský erotikon. Nečetla jsem tedy zatím ani jednu.

Anotace:
Tento román vypráví s vtipným nadhledem příběh čtyř kamarádů, kteří si dvacet let po maturitě zkusí položit otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. A protože si musí přiznat, že by sami ze sebe nejspíš byli zklamaní, nezbývá jim, než se rozhodnout, jestli s tím chtějí něco udělat.







Já ti to opepřím, miláčku od Ellen Berg by také mohla pobavit.

Anotace:
Poprvé se jed na krysy ocitne na talíři nedopatřením – a Vivi se konečně zbaví tyranského manžela. Když si na její dědictví brousí zuby prohnaný hochštapler, chopí se znovu vařečky. Dál už to pokračuje samospádem a Vivi má brzy sbírku „smrtelně spolehlivých“ receptů. Pak se zamiluje do Jana a s vařením by měl být konec. Jenže jí zničehonic selžou brzdy u auta. Rozpoutá se bitva muže proti ženě, při níž se nikdo neubrání smíchu...





Merde! Rok v Paříži od Stephena Clarkeho. Nad touto knížkou taky váhám už docela dlouho. Četli jste někdo?

Anotace:
Merde! Rok v Paříži je téměř pravdivý záznam událostí, které se mu přihodily, nebo nepřihodily během deseti let, kdy žil ve Francii - podle toho, kdo klade otázku. Původně knihu vydal v nákladu 200 výtisků a chtěl ji prodávat přes svou webovou stránku, rozdávat přátelům, nebo využít jako palivo při barbecue konajícím se při oslavě dobytí Bastily. Po čtení v Kanadském knihkupectví v Paříži a recenzích v tisku se však kniha stala takovým bestsellerem, že Clarke zanedlouho musel napsat pokračování.





Knihu Já a tropy - s podtitulem Další důkaz o nezničitelnosti ženy jsem objevila dnes. Napsala ji Ludmila Vítovcová. A docela dost mě zaujala svým námětem.

Anotace:
Strávila jsem v 80. letech tři roky v rovníkové Africe na pobřeží Indického oceánu. Manžel byl členem veterinárního týmu FAO. Žili jsme v hlavním městě Somálska v Mogadišu, starali se o dvě dcerky předškolního věku. Prala jsem, vařila, pekla chleba, nosila vodu, bojovala s havětí a žila jako ve středověku. Dům byl prostorný, ale žít se dalo jen na terase (pokud ji neobsadily opice), procházka v rozpáleném písku nepřipadala v úvahu (v noci teplota klesla na 35°) a v jediném volném dnu v týdnu (pátek) se většinou oceán vzdouval v přílivu, nebo houfně hynuly žirafy. To jsem pak seděla na terase obalená potničkami a marně přemýšlela, co jsem si od pobytu v tropech slibovala. Vysocí a šlachovití Somálci obdivovali mého statného manžela sportovce a nemohli pochopit, co jej ke mně poutá. Zjišťovali, zda nejsem nemocná, když máme jen dvě děti, a s patřičnou gestikulací mu radili, ať mě vymění, že tak malá a hubená nemá pro něho cenu.
Když dnes vídám ve zprávách záběry ze Somálska, jímá mě hrůza. I v současnosti je tato těžce zkoušená oblast nedostupná a nebezpečná. Přesto jsem šťastná, že jsme ji měli možnost poznat. Čas neubral zážitkům sílu ani vůni, stačí jen zavřít oči a jsem zase zpátky…
První vydání vzpomínek Ludmily Vítovcové z roku 1986 bylo beznadějně rozebráno. Na četné žádosti čtenářů a pro svou nadčasovost vychází kniha nyní (2010) podruhé v Nakladatelství JOTA, opět s vynikajícími ilustracemi Jaroslava Kerlese.

Útlou knížečku Z deníku lázeňského šviháka od Miroslava Šilara jsem objevila také dnes a myslím, že historky z lázeňského prostředí by za pobavení určitě mohly stát.

Anotace:
Neuvěřitelné příhody, veselé historky, zajímavá setkání…
Tak by se dal ve stručnosti charakterizovat deník, v němž autor formou trefných postřehů glosuje každodenní lázeňské dění a s humorem sobě vlastním se vyrovnává s mnoha kuriózními situacemi, které během svého pobytu v lázních zažívá.
Snad i proto, že se neváhá zasmát sám sobě a vzniklé problémy řeší s nadsázkou a životním nadhledem, si jeho texty, které v době svého vzniku vycházely jako blog, získaly mezi čtenáři takovou oblibu. Texty jsou doplněny ilustracemi předního českého karikaturisty Radovana Rakuse.



A jako poslední knižní tip tady mám povídkovou knihu od Michaely Klevisové s názvem Čekání na kocoura.

Anotace:
Alice složitě hledá cestu k dospívající dceři, Delfína už nechce být dál single, Théo těžce nese stěhování z venkova do města, malý David se musí smířit s rozvodem rodičů... Jedno mají všichni hrdinové společné: lásku ke kočkám. Čtrnáct křehkých příběhů o vztazích lidí, kterým autorka přezdívá „kočkaři“, vám vykouzlí úsměv na rtech a zároveň vás i dojme.






Samozřejmě nemůžu zapomenout na úžasného Saturnina od Zdeňka Jirotky, Robina od Zdeny Frýbové. Tyto knihy jsem četla a nasmála jsem se. Spoustu humorných pasáží najdete také například v knihách Čmeláci v srdci od Petry Hülsmann nebo My, sex a podpatky od K. Tomsové a Lucie Müllerové.

U které knihy jste se naposledy opravdu zasmáli? Budu ráda za vaše tipy a moc se těším na vaše komentáře :)

Noel



4 komentáře:

  1. Čekání na kocoura bylo pred rokem v LK:). Jinak knihy znám ale nečetla jsem žádnou. Takže neporadím:)

    OdpovědětVymazat
  2. Máš pravdu, humoru není nikdy dost. Četla jsem Heriota a Merde a obojí mohu jen doporučit. Kdyř se chci opravdu zasmát, čtu Františka Nepila nebo Saturnina.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář ♥